A bylo to ono. Dudy. Ano, vypadá to divně, když říkám, že  hraji na dudy. Ale mě to hrozně začalo bavit. Dokonce tak moc, že jsem začala jezdit na soutěže, vystupovat na koncertech a vernisážích, začala jsem hrát i v dudáckém souboru.

Pak jeden kluk - budu mu říkat Honza - přišel s názorem, že hrát na něco tak exotického jako jsou dudy je trapárna. Že jsem naprosto mimo dobu a mimo rytmus a začal mě ošklivě pomlouvat. Šel třeba po chodbě a začal křičet: ,,Ona hraje na dudy! Ona hraje na dudy, no není to ujetý?!'' Bylo mi to vážně líto. Bála jsem se, že se mi začnou posmívat všichni.

Ale byla jsem moc překvapená. Jeden kluk z kvarty k němu přišel a řekl mu: ,,A koho to zajímá?'' A nikdo si ho nevšímal. Byla jsem moc ráda, že mě lidi neodsuzují.

Myslím totiž, že dudy jsou fakt krásný nástroj. Hraju na ně dodnes a moc mě to baví. Tak moc, že na soutěžích mám vždycky úspěch.

PS
Možná by jen mohly mít lepší název :-)