Alíkovina

Hravá pampeliška - 9. kapitola

vydáno  •  Kultura
Hravá pampeliška vypouští nažky, bílé padáčky poté, kdy schovala tajemství léčivého zlata v hlubokém kořeni... Phoebe probudila Marinu za svítání vůní čerstvého odvaru s medem. "Až ho vypijete," říkala, "zase ulehněte. Musíte hodně odpočívat. Profesorka Aine a studenti se vrátí k snídani a potom vám začne vyučování. Dopoledne přiletí Kelaíno Temnomraká, která vyšetřuje útok na vás."

Pampeliška lékařská, © Kornélie Šídová

Marina usrkávala hořkosladký nápoj, vzpomínala na včerejší den a smutně hleděla, jak z horkého odvaru stoupá pára.
Když dopila a Phoebe s hrníčkem odešla, Marinu ani nenapadlo si lehnout. Nutně se potřebovala babičky zeptat na to, co ji cvrnklo při Pukově vyprávění o vílích bránách.
"Au," zasténala, když se zvedla z postele a křídly pohnula.

Když zapnula počítač a otevřela e-mailovou schránku, klikla nejprve na mail od babičky.

milá marinko,

paní ředitelka nám telefonovala o té hrůze, co se Ti stala. Chtěli jsme za Tebou zajet, ale paní ředitelka nám říkala, že jsou u Vás i studenti z nejvzdálenějších koutů republiky a dokonce i ze Slovenska, a těm by mohlo být líto, že za nimi nikdo nemůže přijet, když jsou nemocní. Paní ředitelka říkala, že budeš brzy v pořádku a budeš moci na vyučování. Tak, Marinko, poslouchej příkazy lékařů a napiš nám. Moc na Tebe vzpomínáme.

Tvoje babička a samozřejmě taťka a děda

PS: Rodokmen máme sestavený až do třicetileté války, ale nikde žádná víla.

Marina byla ráda, že je v komnatě sama a nikdo nevidí, že brečí. Před třemi měsíci byla ještě obyčejnou páťačkou a teď kvůli tomuhle... Pootočila hlavou a pohlédla na modrá oka na křídlech... Mám krásná křídla, říkala si zjihle. Protáhla křídla a hned zase ucítila bolest v ráně.
Utřela si oči a psala odpověď:

Milá babičko, tatínku a dědečku,

už jsem skoro v pořádku. Dneska nám začíná vyučování, ale teď mám ještě volno a potřebuju se zeptat, jestli nevíte, kam šla maminka nakoupit toho dne, kdy se ztratila. Kudy přesně šla? Potřebuju to vědět úplně přesně.
Ahoj Marina

Doufala, že babička třeba sedí u počítače a hned odpoví. Napjatě čekala, přitom postávala u okna a vyhlížela třídní profesorku se spolužáky. Ale nepřišla ani odpověď ani spolužáci, jen Phoebe, která ji odvedla do lékařského pavilónu na převaz.

Před snídaní konečně dorazili a hned bylo všude plno volání a smíchu. A Phoebe je organizovala: "Vysprchovat, učesat, připravit si sešity a psací potřeby. Hned po snídani začíná vyučování."
Marina byla už dávno připravená a teď zase nakukovala do e-mailové schránky, ale z domova nic nepřišlo.

Není nad čerstvý jarní bylinkový čaj (v tomto případě z výhonků kopřiv, květů podbělu a sedmikrásek)

Jídelna ve vílím pavilónu byla zařízena bíle natřeným nábytkem s čalouněním, na kterém se skvěly květinové výšivky. Květiny byly též na kobercích a závěsech, mezi nimiž do jídelny vpadalo ranní slunce.
Když Marina do jídelny se spolužačkami vešla, šest párů chlapeckých dlaní jí zatleskalo.
"To víte, Marino, jste teď pro celou školu hrdinka," pravil jí elfí vychovatel chlapců David.
Marina zrudla jako pivoňka a sedla si vedle Médey k dlouhému stolu na židli bez opěradla.
"To není fér, já se sem nevejdu," brblal Tomáš Buližník, který nemohl k sobě sklopit křídla a střídavě strkal do souseda vlevo i vpravo.
"Tak," začala Phoebe, když se usadili a mazali si na chleba máslo a jeřabinovou marmeládu. "dneska poprvé pijete vílí květinový čaj. V konvicích je horká voda slazená medem. Nalijte si ji do šálků a pak do ní vysypte obsah sáčku, který je před vámi."
Když Marina odtrhla růžek papírového sáčku, vysypala do vody sušené květy, které na horké hladině nasávaly vlhkost a rozkvétaly. Přitom v kruhu ohraničeném šálkem pluly jako barevné plachetnice.
Phoebe pokračovala: "Každý den na tomto čaji budete cvičit své vílí schopnosti. Dříve či později se vám podaří myšlenkou pohybovat rozkvetlými bylinami po hladině, takže budou plout, kam vy je pošlete."
S napětím sledovali, jak Phoebe zaměřila pozornost na svůj šálek a rozvinutá pampeliška začala po hladině rejdit jako stržená vírem.
"To není fér," brblal Tomáš. "Na mě žádné kytičky v konvici nezbyly."
"Buližníku," zamračila se Médea, "ty jsi zase nedával pozor. Ty kytičky máš tady," vzala papírový balíček ze stolu a zatřepala jím bratranci před očima.

Napoprvé květy nikdo nerozhýbal.
"Žádný učený z nebe nespadl," prohlásila se smíchem Phoebe a pak už jen mlčky snídali. V myslích jim běžela noc slunovratu, sen Alby a navíc se zase tak dobře ještě neznali.
To je zvláštní, pomyslela si Marina, nikdo z ostatních nedostal vílí amulet jako já.

"Umýt zuby, vzít si učení a do učebny," přikázal pak všem David.
Marina byla rychle hotová.
"Jdeš?" nakoukla k Médee.
Jenže ta seděla se zrcátkem a řasenkou. "Hned to bude, ale to víš, když jsem bledá blondýna, musím se trochu vybarvit," říkala, obtáhla si pusu lehce rtěnkou a vyšly.

Učebna v přízemí byla zařízena nejen stolky pro každého studenta, ale samozřejmě také tabulí a notebookem.
První hodinu začala profesorka Aine. Když si do indexů zapsali vyučovací předměty primy – vílího ročníku, Aine spustila prezentaci z notebooku na plátno a přednášela: "Prvním předmětem, z kterého vás v létě čeká zkouška, je Úvod do světa elementárních bytostí. Já vás teď v rámci tohoto předmětu seznámím s historií naší školy."
Aine zastavila u prvního obrazu s pobledlým mladým mužem a vyprávěla: "Malíř Rafael Santi zářil ve svém krátkém životě jako nejjasnější kometa. Byl naplněn ušlechtilou laskavostí a láskou. Maloval obrazy s oduševněle krásnými lidmi. Jejich oči k nám z obrazů stále promlouvají.
Rafael díky svému umění dostával tolik významných zakázek, že se stal velice bohatým a mohl uskutečnit své poslání.
Sám jako elementární bytost chtěl pomoci dalším elementárním bytostem, aby pak následně mohly ochraňovat naši Zemi pro všechny. A tak koupil v Itálii pozemky a s požehnáním celého vesmíru založil školu elementárních bytostí, která byla po jeho smrti přejmenována na Rafaelovu školu.
Ta první škola v Itálii nezůstala osamocená. Brzy začaly vznikat její pobočky po celé Evropě a tudíž i tady u nás.
Určitě jste si sami všimli, že naše škola je bohatá. Jinak by nebylo možné vyučovat na vysoké úrovni všechny speciální předměty. Bohatství školy je dáno majetkem, který Rafael Santi škole odkázal. Za téměř pět set let od jeho smrti se majetek v bankách zmnohonásobil. Další peníze získáváme z bylinných farem a od turistů z našich zahrad a parků.
Vstupné je vysoké, ale každý turista ví, že pobyt v našich zahradách má opravdu léčivé účinky. Lidé nevědí proč. Ale vy nyní vílím zrakem spatříte, že zahrady i park jsou plné víl, které návštěvníky léčí dotyky."
V tom okamžiku se začal hlásit Tomáš Buližník: "A nelechtá to ty lidi?"
Primáni se začali pochichtávat té představě, Aine zakroutila hlavou: "Zítra se půjdeme cvičnou bránou do zahrad podívat, tak uvidíte, jak takové léčení probíhá."
"Tak jo," pokyvoval hlavou Tomáš.
Na konci hodiny jim profesorka zadala dva úkoly: "Každému z vás narostla křídla jiného motýla a budete s nimi po celý rok žít. Na zítra mi vypracujete projekt na téma Moje křídla – Můj motýl. A druhý úkol bude naučit se poznávat Rafaelovy obrazy, které máte v učebnici."
"Můžeme na ten projekt použít internet?" hlásil se zase Tomáš.
Profesorka kývla.
"A můžeme jít do školní knihovny," zeptal se ještě Tomáš.
Aine zase přikývla. "A pamatujte, i úprava se hodnotí."

Nastala přestávka a studenti osaměli. Médea ihned nasupeně vyjela na bratrance: "Buližníku, to se pořád musíš ptát na takové pitomosti?"
"Kdo se neptá, nic se nedozví," opáčil Tom a Médea se zvedla a s kyselým obličejem šla ke dveřím.
Tomáš nasadil vysoký hlásek a schválně ji napodoboval: "Jsem celá nervózní, už jsem si pět minut nenamalovala pusu rtěnkou."

Která dívka by nechtěla být krásná?

Když profesorka Kelaíno Temnomraká vstoupila do učebny, všichni utichli. Kelaíno byla vysoká, oděná ve volný vlněný šat. Prameny hnědých a šedivých vlasů měla sčesány do ohonu a nad orlím nosem se jí klenulo výrazné obočí. Temnýma ostřížíma očima je všechny přejela, až jim po zádech běhal mráz, a usmála se. "Jak jsou maličcí," pronesla šeptavým hlasem. "Já jsem zvyklá na ty naše habány sextány, a když vidím tahle vílí kuřátka... Ale uteče to rychle a budou z nich sirény..."
Na krásné tváři profesorky Aine bylo vidět, že se jí slova její kolegyně dotkla, ale snažila se své rozladění skrýt a ukázala na Marinu.
"Já to tušila, že Marina bude nejmenší ze všech," pokývala Kelaíno hlavou a klesala na židli, jako kdyby byla ve své pravé siréní podobě a skládala veliká křídla.
"Studenti," oslovila je, "útok na Marinu je natolik závažný, že musím hovořit k vám všem. Nikdy se nestalo, aby jakékoli zvíře zaútočilo na elementární bytost.
Arthos orly přesnou ranou okamžitě zabil, museli jsme dlouho hledat jejich duchy. A zjistili jsme, že v jejich myslích zůstal naprogramován jediný obraz. Obraz Mariny s křídly babočky pavího očka. Někdo ty orly na Marinu poslal."
Marina se ulekla, až jí trhlo u srdce a vyhrkly slzy. Mezi ostatními zavládlo zděšení.
"Klid. Vaše třídní profesorka již všude postavila elfí stráže a vy musíte dodržet jejich příkazy a zákazy a nechodit, kam vás nepustí. Já jsem tady proto, abych Marinu vyslechla. Potřebujeme odhalit pachatele tohoto trestného činu."

Aine dala studentům nečekanou přestávku a v učebně zůstala s Kelaíno a Marinou. Procházely Marinin život, od jejích prvních vzpomínek.
Marina odpovídala a, ačkoli do učebny přicházel horký vzduch z zahrady, bylo jí zima. Strach ji zmrazoval.
"Tak to by bylo" zaklapla nakonec Kelaíno zápisník. "Probereme vše ve vyšetřovací komisi, zatím buďte, Marino, opatrná. Opravdu nechoďte nikam bez stráže."

Když obě profesorky Marinu propustily, vydala se k počítači. Netrpělivě otevřela maily a klikla na babiččinu odpověď. Roztřesená čekala, než se mail otevře a rychle četla:

milá marinko,

posíláme Ti veliký pozdrav a jsme rádi, že je Ti lépe.
Přemýšleli jsme s dědou, kudy asi Tvá maminka mohla jít. Šla nakoupit do smíšenky, takže měla dvě možnosti. Buď šla po silnici nebo zkratkou přes louku pod chloumkem, tam co je dneska ten zarostlý kus lesa. Tenkrát jsme tou zkratkou chodívali všichni z vesnice, ale od té doby, co na louce začaly růst houby v kruzích, nikdo na louku nevkročil a za jedenáct let zarostla. Teď si uvědomuju, že ty houby špičky začaly na louce růst po zmizení Tvé maminky.
Marinko, zkusím o těch houbách shromáždit nějak informace.

Tvoje babička

"Ach jo, Puku," vzdychla Marina a zamyšlená se vracela do učebny.

Tak Aine povolala sirénu Temnomrakou... Naštěstí Arthos nikdy nemíří vedle a orly zabil. Ze živého dravce by Temnomraká dokázala vyčíst, že jsem je na Marinu poslala já...
Musím vymyslet další krok. Musím Marinu odstranit, dokud je čas, dokud je ještě dítě...

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 22. února 2010 v 18:58.
arnosi v něm napsala:

ehm ehm

nepřeháníte to už stím?kdyt´je to o ničem14nechci urazit ,ale je to na pr.

Příspěvek z 20. února 2010 ve 14:55.
Miaow v něm napsala:

Pěkná potvora

Ten někdo je ale pořádná potvora... a Arthos se mi taky zrovna nezdá, podle toho, co říkala. Ale je to zase nádherný díl... ještěže o ta svá krásná křidélka Marina nepřišla.

Příspěvek z 19. února 2010 v 16:24.
Brčko9 v něm napsal:

Nadpis příspěvku

:D Vím, že je tohle od tématu, ale to "jak jsou maličcí" mi připomnělo naši profesorku češtiny... Primě, sekundě a tercii říká "malošci" :)
Jinak se mi kapitola docela líbila. Původně jsem tohle neměla vůbec ráda, ale do téhle kapitoly jsem se i začetla.