Je to už hezkých pár let, co můj brácha Lukáš nosil dětské bačkůrky, hrál si s dinosaury a nepřestával žadonit o nějakého domácího mazlíčka, nejlépe psa. Bráchy pokojík byl oblepen plakáty snad všech druhů zvířat, jaká jen lze na plakát dát. Poličky zdobily desítky plyšáků, ale živého kamaráda nic nahradit nemůže.

Pokaždé, když viděl někoho se psem na vodítku, tak jeho usměvavá tvář posmutněla, a tak naši nakonec povolili a začali shánět vytouženého pejska. Mamka chtěla menšího psa, kterého by Lukáš zvládnul bez problémů venčit. A zároveň se o něj tak trochu dokázal i starat. Den co den se celá naše rodina chodila dívat do prodejny se zvířaty, reagovali jsme na různé inzeráty a pomalu přestávali věřit, že pes našich snů existuje.

Po několika týdnech se ale na inzerát, který mamka v zoufalství podala, ozvala chovatelka a nabízela štěňátko. Mamka nás s bráchou naložila do auta a vyrazili jsme se podívat na nového člena naší rodiny. Příjezd k chovatelce byl ale děsivý.

Na rozlehlé zahradě se tyčily plechové kotce, ze kterých vycházelo nejedno žalostné vytí. Nejde opomenout nepořádek okolo domu. Brácha nejdřív docela zkoprněl, ale zvědavost nám nedala, a tak jsme chovatelku následovali do jejího domu.

V dřevěné bedýnce na kusu jakési ušmudlané potrhané látky se choulilo vystrašené, vyhublé a špinavé štěňátko. Lukáš si ho ale v jediném okamžiku zamiloval. A i přes mamčiny výhrady a můj údiv si nakonec odnesl štěňátko v napůl rozervané krabici k autu. Mamka svolila, protože představa, že by štěně dál vyrůstalo v takových podmínkách, ji doslova děsila. Štěně mamce v autě vděčně olízlo ruku, jako by děkovalo za to, že jsme ho zachránili.

Podívalo se po ní tak vděčným pohledem, že se nám všem doslova sevřelo srdce. Lukáš se o štěňátko doma vzorně staral a z obou se postupem času stávali nerozluční kamarádi. Čas běžel a brácha slavil své 10. narozeniny. A naše „Štístko“, jak jsme štěňátko pojmenovali, druhé. Tou dobou se do našeho sousedství nastěhovali noví sousedé i se psem. Rasa tohoto psa nám všem naháněla husí kůži, byl to pitbull.

Pes to byl dost divoký, často uvazovaný na dlouhé hodiny u domu bez jídla a vody. Občas jsme mu za plot házeli nějaké jídlo, protože jsme se báli, aby nepošel hladem, když často kňučel a vyl. Jednoho jarního dne se Lukáš vracel ze školy domů se svým kamarádem Pavlem, Štístko ho už z dálky vyhlížel za brankou.

Když se kluci blížili k domu, sousedův pes najednou přeskočil asi metrový plůtek a vrhl se na mého bráchu. Povalil ho a začal z něj trhat oblečení, vrčel a vrčel, Lukáš křičel hrůzou. Než se kdokoli z nás dokázal vzpamatovat z toho, co se vlastně děje, jako první zareagoval Štístko. Podběhl branku a vrhl se na rozzuřeného psa. Zahryzl se mu do zad a dokud Lukáše nepustil, nepovolil. Pak už začal boj na život a na smrt. To už naše máma odvedla Lukáše domů a volala policii. Byla k smrti vyděšená, zda je Lukáš v pořádku.

Během chvíle přijeli městští strážníci, ale našemu milovanému pejskovi už nebylo pomoci. Jeho tvář, celá od krve, se na nás ještě chvíli dívala, jako by říkala: „Splatil jsem vám vaši dobrotu, jak nejlépe jsem uměl, ale už musím jít...“ Naposledy ho Lukáš pohladil a život našeho milovaného Štístka vyhasl. Náš pejsek, naše Štístko mi zachránilo bráchu. Tolik ho miloval, že pro něj neváhal položit vlastní život.

I když už s námi Štístko dávno není, stále žije v našich srdcích a vzpomínkách. Lukáš od té události už nikdy nechtěl dalšího psa. Je už velký, ale není dne, aby si na svého nejlepšího kamaráda nevzpomněl. A naše máma? Každý den děkuje Bohu, že Lukášovi tenkrát dovolila to ušmudlané a hubené štěně přinést domů. Nikdo z nás tenkrát nevěděl, jak cenným přínosem pro naši rodinu bude.

Někdy nezáleží na tom, v jakých podmínkách žijeme, ale jací jsme uvnitř.