Ahoj Alíku,

tak jsem konečně zase na cestách. Slyšel jsem, že v Mnichově v Německu prý mají něco, čemu se říká „pivní zahrádky“. Znělo to divně, ale já jsem, jak sám moc dobře víš, děsně zvědavý, tak jsem se tam musel dojet podívat! Chtěl jsem jet vlakem, ale ten neměl přímý spoj a to bych tam třeba ani nedojel, tak jsem jel radši autobusem.

Když jsem dorazil, první, co mě překvapilo, bylo to, že tam bylo plno lidiček, co se procházeli v takových divných kalhotách s kšandami a paní v zástěrách. Vypadalo to, jako by se chystali na nějakou velkou oslavu, což se mi líbilo! Já jsem se na ně chvíli díval a pak jsem si řekl, že bych si taky mohl zkusit nějaké kšandy. Ale při zkoušení jsem zjistil, že moje břicho je na ně moc obrovské.

Pak jsem se vydal na veliké náměstí, kde byl krásný orloj. Říká se mu prý Mariánské náměstí. Vypadalo to, jako by tam někdo postavil obrovský dům s hodinami. A když ty hodiny zazvonily, začaly se tam točit takové malé figurky! Vypadalo to jako divadlo, jenomže jsem byl venku a mohl to sledovat zadarmo. Chvilku jsem si myslel, že to jsou opravdoví lidé, ale pak jsem si uvědomil, že se nehýbou dost rychle, aby mi mohli utéct. Bylo to moc zábavné!

Marienplatz - Mariánské náměstí

Pak jsem se konečně dostal k té pivní zahrádce, konkrétně v Hirschgarten. Nebyla to zahrádka s kytičkami, jak jsem si nejdřív myslel, ale spíš zahrada s dlouhými stoly a lavicemi a spoustou lidiček, co se smáli a drželi v rukou takové obrovské sklenice, prý se tomu říká tuplák. No nic, já jsem si myslel, že v tom je nějaký nový druh banánové šťávy, tak jsem si ji taky chtěl ochutnat. Ale když jsem se k jedné sklenici přiblížil, pán, co ji držel, se na mě trošku podivně podíval a pak se rozesmál. Asi jsem na něj dýchl moc nahlas, tak nahlas, jako když loupu banány, že tím probudím ježibabu z Banánové republiky. Ale pán byl milý! Řekl mi, že si můžu vzít od něj takovou velkou preclíkovou housku. Byla slaná a křupavoučká. Mňaminky mňam.

Preclík se sýrovou pomazánkou (Obazda) a tuplákem piva

Navštívil jsem ještě jeden park – Westpark, a tam jsem potkal i jednoho velkého psa s dlouhýma ušima. Vypadal jako plyšák, co se umí hýbat. Chtěl jsem se s ním skamarádit, ale když jsem se na něj usmál a ukázal mu, jak umím měnit barvy, tak se schoval pod stůl. Asi mu taky vadilo, že jsem omylem trošku zatřásl celým stolem. Jsem přece jen trošku velký a těžký. Ale to je v pořádku, lidi si na mě po chvilce zvyknou, jako tehdá v Paříži.

Westpark

Prošel jsem se i kolem takového velkého muzea, říká se mu prý Deutsches Museum. Všude tam byly takové divné stroje a letadla. Bylo to ohromné! Chtěl jsem si jedno letadlo osahat, jestli je opravdové, ale byl tam takový provaz, přes který jsem nesměl. Tak jsem se jen díval a přemýšlel, jestli bych si někdy mohl vyrobit svoje vlastní letadlo z banánových slupek. Fotku jsem nezvládl udělat, protože muzeum je tak obrovské, že se mi do záběru nevlezlo.

Lidi tady mluví ták divně! Pořád říkají „Grüß Gott“ a „Servus“. Snažil jsem se to taky naučit. Řekl jsem jednomu pánovi „Grüß Gott“, když jsem mu pomohl zvednout spadlou čepici, na kterou jsem omylem šlápl, a on se na mě jen usmál, řekl „Danke schön“ a utekl. Asi měl naspěch, nebo se lekl. Co já vím, ale to nevadí, já jsem rád, že jsem se zlepšil zase v dalším cizím jazyku! To se mi na tom cestování moc líbí.

Jak jsem už trochu zmínil, všude bylo plno preclíků. Menší a i veliké. To bys musel zkusit ochutnat. Bylo to takové malé pokušení, že jsem si jich musel pár vzít do batůžku na cestu zpět do Prahy. Byly opravdu moc křupavoučké! A víš, Alíku, tady v Mnichově jsou lidičky moc hodní. Někteří se sice trošku leknou, když mě vidí, ale pak se většinou usmějí. Asi chápou, že jsem jen zvědavý a trošku barevný hroch, co si rád užívá dobrodružství.

Už se těším, kam se vydám příště! Možná se podívám na Alpy (ty jsou odtud kousek) nebo do Krkonoš, jestli tam rostou banány.

Měj se hezky, Alíku
tvůj cestovatel,
hroch Pepíček

Tak co, Alíku, myslíš, že Pepíček najde banány v Krkonoších nebo nakonec někde úplně jinde?