Ahoj Alíku,
v létě jsem hodně cestoval. Jak jistě víš, psal jsem ti dopisy z mnoha míst. Byl jsem i v Krkonoších. Víš, co jsem ale netušil? Že když se budu v zimě toulat po jižních Čechách, dostanu se tam znovu. Tak dobře, začnu pěkně od začátku…

Když napadl sníh a byl mráz, viděl jsem v televizi, že auta nejezdí po silnici, ale skrz Lipno. Řekl jsem si, že to musím omrknout a zkusit, jestli by led udržel i mě. Jenže jsem se zatoulal a místo k Lipnu jsem dorazil na hranici jižních Čech a Vysočiny. Když jsem zašel do jedné vesnice, sedl jsem si na kraj potoka a nevěděl jsem, co dál. Byla mi zima a měl jsem hlad. Měl jsem ale štěstí.

Sotva jsem si stačil sednout, šla ke mně dívka. Mávala na mě. Nejspíš mě poznala, protože mě zdravila a nebála se mě. Musela tedy být tady z Alíka. A taky že byla. Že mě to nenapadlo dřív, modro-žlutá šála, barvy skauta. Byla to tedy naše milá skautka, lépe řečeno morceMaty. Dala mi svou šálu a vzala mě k sobě domů. Tam mi řekla, že se za dva dny chystá se školou na lyžák do Harrachova. V Krkonoších se mi moc líbilo, tak jsem ji prosil, jestli mě nemůže vzít s sebou. Chvíli říkala, že nemůže, pak ji ale něco napadlo. Řekla mi, že další den o půl druhé mám stát před školou.

Děti se mě bály, tak jsem se schoval do křoví na školním dvoře. Když jsem svou novou kamarádku viděl vyjít, bylo vidět, že si mě hned všimla. Šla za mnou a čekali jsme. Moc jsme si nepovídali, protože Zora, tak se morceMaty jmenovala, nechtěla, aby si mě ostatní všimli. Chvíli jsme čekali, až se školní dvůr vyprázdnil. Pak ze dveří školy vyšel jakýsi pán a Zora ožila. Zřejmě jsme čekali na něj.

Jakmile se k nám přiblížil, Zora vstala a něco mu říkala. Pochopil jsem, že se baví o mně a že ten pán je učitel. Po chvíli na mě zamávala, ať vylezu. Pan učitel se na mě chvíli díval a pak s něčím souhlasil. Doma mi Zora řekla, že s nimi můžu jet na lyžák. Ani nevíš, jakou jsem měl radost. A Zora taky. Hned jak jsme přišli domů, tak vytáhla dvě dlouhá prkna a s pomocí bratra mi z nich vytvořila lyže na míru. Také bylo potřeba hůlek – žádný problém! Hůlky udělali z dvou dlouhých a rovných klacků.

Pak si šla Zora ještě sbalit věci a další den ráno jsme stáli před školou. Říkal jsem si, jak mě asi nasoukají do autobusu, odpověď jsem však znal hned, jak autobus přijel. Za ním byl karavan! Takže mě zavedli do karavanu, kam jsem se akorát vešel, a mohlo se vyjet. Zatímco si Zora spolu s kamarády užívala v autobuse, já jsem toho ani nelitoval, protože jsem od dětí dostal spoustu dobrůtek, tak jsem doplnil tukové zásoby, aby mi na horách nebyla zima.

Do pokojů jsem se pochopitelně nevešel, tak mě dali spát do lyžárny.

Hned po příjezdu se nemarnil čas a šlo se na běžky. Já jsem použil moje dřevěné lyžoběžky a snažil jsem se se nezabít. Ostatní lidi se na mě divně dívali, asi proto, že jsem zrovna změnil barvu na žlutou.

Další den jsme šli lyžovat. Sotva jsem vstoupil na svah, všichni lidé se vytratili, asi se jim nelíbila ani modrá barva. Protože jsem lyžovat neuměl, zařadili mě do červené skupiny, kde ostatně byla i Zora.

V úterý se dopoledne lyžovalo a odpoledne se šlo na běžky. Na běžkách jsme se dobelhali až do Krkonošského národního parku.

Ve středu bylo na programu opět lyžování, ale moc mi to nešlo. Část červené skupiny jezdila na lanovce až na úplný vrchol kopce, ale já jsem byl s tou částí, která jezdila na pomě, protože mě na lanovku nechtěli pustit.

Ve čtvrtek byl na programu odpočinkový den. V jídelně se hrály deskové hry, ale Zora a její kamarádky šly za mnou do lyžárny a hrály písničky na kytaru. Odpoledne jsme se šli podívat na Mumlavský vodopád. Po cestě to hrozně klouzalo, ale ta podívaná stála za to.

Mumlavský vodopád

Poslední den proběhl závodně. Dopoledne se závodilo ve slalomu na lyžích. Odpoledne jsme se utkali na běžkách. Večer proběhlo vyhlášení vítězů a předání diplomů.

Zora, já i všichni ostatní dostali diplom za účast a já jsem ještě dostal diplom od dětí za nejlepšího hrocha Pepíčka. Moc mě to potěšilo.

V sobotu ráno už se jen balilo a o půl desáté přijel před ubytování autobus i s karavanem.

Teď se právě nacházím u Zory doma a společně ti píšeme dopis. Mám v plánu se pak vydat zpět domů, protože mě to Lipno už ani neláká.

Tak ahoj, milý kamaráde Alíku.