Halloween. Svátek mrtvých. Den, kdy mohou vstát ze svých promočených hrobů a užít si den mezi lidmi, pro které je to jen další příležitost, kdy se mohou bez výčitek opít, a pro děti zas jak být dlouho do noci vzhůru a vystřelit si ze svých blízkých.
James to ale viděl jinak. Neslavil Halloween. Nesnášel všechnu tu šarádu kolem, kostýmy a dýně, otravné děti, které klepaly na jeho dveře a chtěly sladkosti. Naposledy slavil Halloween se svým přítelem, který před rokem nešťastně zemřel při autonehodě. Od té doby se z něj stal naprosto uzavřený a na celý svět naštvaný člověk. Všichni v sousedství ho sice litovali pro jeho ztrátu, ale i tak ho neměli příliš v lásce a raději se mu vyhýbali.
Hodiny ukazovaly půl dvanácté, James si právě sedal k televizi s hrnkem kakaa, když se domem rozezněl zvonek. S mrzutým zavrčením se zvedl z křesla a namířil si to ke dveřím, které zprudka otevřel.
„Co je!!“ prskl naštvaně, ale přede dveřmi nikdo nebyl.
„Smradi pitomí,“ zamručel a zase dveře zavřel. Vrátil se zpět do obýváku, aby si mohl v klidu vypít kakao, ale tentokrát někdo zaklepal na zadní vchod.
„Sakra, už toho mám dost!“ zavrčel a opět se vydal otevřít. Ale stejně jako předtím za dveřmi nikdo nebyl. James byl naštvaný.
„Jestli ještě jednou zazvoníš, tak si tě tak podám, že tě vlastní máma nepozná!“ zakřičel do tmavé zahrady a zabouchl dveře.
Nestačil však udělat ani dva kroky, když se ozvalo ťukání na okno. James zrudl vzteky a začal připomínat rozzuřeného býka.
„Tak a mám toho dost!“ Vyběhl na zahradu a obešel celý dům s tím, že až najde toho, kdo si z něho dělá srandu, dá mu takovou na zadek, že si nebude moct aspoň dva týdny sednout.
„Tak vylez!“ zakřičel, až se po něm pár lidí v kostýmech procházejících kolem otočilo. Najednou se ozvala rána přímo z jeho domu. Rychle vběhl zpátky, připravený přizabít kohokoliv a cokoliv, co mu přijde pod ruku.
Přihnal se do obýváku a spatřil postavu stojící k němu zády.
„Kdo jsi! A co sakra děláš v mým baráku?!“ řekl výhružně James a pevně sevřel ruce v pěst. Postava chvíli mlčela.
„Proč jsi tak zlý, Jamesi?“ ozval se jemný hlásek a Jamesovi se div nepodlomily nohy.
„To není možné... Wille?“ hlesl a udělal pár kroků vzad.
„Nikdy jsi takový nebyl, tak zlý. Tak proč teď ano?“ ozvalo se znovu a Jamesovy oči se zaleskly.
„Protože tehdy jsi byl ještě naživu,“ řekl tiše a po tváři mu začaly stékat horké slzy.
Postava se k němu konečně otočila čelem. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval. Blonďaté vlasy mu padaly do světle hnědých očí a na tváři měl posazený jemný úsměv.
„To není moc dobrá výmluva, Jamesi. Smrtí přeci život nekončí,“ usmál se a pohlédl na noční stolek, na kterém stála fotka dvou chlapců. Jeden z nich byl James a ten druhý jeho zesnulý přítel Will.
„Ale ano, můj život skončil ve chvíli, kdy mi řekli, že... že jsi zemřel. Neumíš si představit, jak těžké to bez tebe bylo,“ vzlykl James a vyčítavě se podíval na chlapce před sebou.
„Ale ano, umím. Bolelo to, tady,“ Will si ukázal na hruď v místě, kde se nachází srdce. „Je mi líto, že jsem odešel, nechtěl jsem tě opustit.“
„Ale teď jsi tu... sice nechápu, jak je to možné, ale jsi. A znovu už tě nenechám odejít.“ James udělal dalších pár kroků k chlapci a pevně ho sevřel v náručí. Chlapec mu objetí opětoval.
„Nebudu tu věčně, Jamesi. Nepatřím už mezi živé. Jakmile odbije půlnoc, smrt si pro mě znovu přijde.“ Teď už plakal i on.
„Pak půjdu s tebou,“ řekl rozhodně James a od Willa se odtáhl.
„Ne, to nesmíš, prosím!“ podíval se na něj zoufale, ale James byl pevně rozhodnutý.
„Udělám cokoliv, abych mohl být zase s tebou.“ James setřel slzy, co stékaly chlapci po tvářích, a pak mu na rty vtiskl jemný polibek. Znovu pocítit tu dobře známou chuť jeho rtů pro něj bylo něco naprosto nepředstavitelného.
„Počkej tu,“ řekl James a rychlým krokem se vydal do kuchyně, kde popadl nejostřejší nůž, co doma měl, a vrátil se s ním zpět k chlapci.
„Opravdu to chceš, Jamesi?“ zeptal se ho ještě jednou Will a James kývl. Ručičky na hodinách už se pomalu blížily k půlnoci.
„Pak tu s tebou zůstanu až do konce. Miluju tě, Jamesi,“ řekl a naposledy ho políbil. Tentokrát dlouze – na rozloučenou a zároveň s příslibem nového začátku.
„I já tebe, Wille. Miluju tě.“
