Šedesát nejlepších kluků a holek z pedagogických škol se sjelo do Berouna, aby předvedli své umění v kategoriích přednes, improvizace a četba.

Já jsem patřila právě do dílny improvizace. Na poemě jsem nikdy nebyla a proto jsem vůbec netušila, co mám čekat. Jak se skamarádím se spoustou nových lidí? Jak bude dílna probíhat? Co když něco nebudu umět?

Prvních deset minut v improvizační dílně, kde jsme se v úterý ráno sešli, moje obavy spolehlivě rozptýlilo. Všichni ‚spoluimprovizátoři‘ byli skvělí, a když se tam objevili i naši dva lektoři, Míša a Tomáš, bylo vyhráno. Lepší lektory jsme si vážně nemohli přát. Celé dopoledne i odpoledne jsme usilovně pracovali na našich příbězích, které jsme si přivezli.

Ale nepředstavujte si to jako školu. Mezitím jsme zpívali, hráli hry, poskakovali, tančili, smáli se, škádlili se... A večer jsme usínali s úsměvy na tvářích. Nevím, jak ostatním, ale mě ve středu úsměv tak trochu opadl. Středa totiž byla den D, přehlídka všech improvizací, přednesů a čtení. Šla jsem na řadu ve 12:45. Uplynulo pět minut a lektoři nikde. Pak přišel Tomáš a já už hystericky vyjekla: „Kde je Míša?!“ Nastalo velké shánění, ale nakonec se i ona objevila a já mohla začít.

Nervózně jsem tedy polkla a nakráčela na pódium. Dořekla jsem svou improvizaci a pádila zpátky. Vůbec se mi to nelíbilo, byla jsem ze sebe zklamaná. Děs. A lektorka Míša opět vycítila, že se něco děje. Ve správný čas za mnou přišla a objala mě. A pak se k nám přidal i Tomáš, takže z nás bylo takové objímající se klubko. 

Nemůžu říct, které vystoupení bylo nejlepší. Víte proč? Protože nejlepší byly všechny. Všichni se na to své svědomitě připravovali a každé z nich bylo jedinečné. I proto není PP soutěž, ale přehlídka. Ve čtvrtek se nikomu nechtělo domů. Proč taky?

V Berouně jsme si přece našli spoustu kamarádů a spřízněných duší. Ale všechno krásné jednou končí, a tak jsme se rozloučili, vyfotili, objali, vyměnili čísla, poslali pusy a jeli domů. S diplomem, taškou plnou dárečků a hlavně s krásnými vzpomínkami. Jsem velmi ráda, že jsem mohla být součástí poemy, zvlášť pak improvizace. A upřímně doufám a přeju si, abych poemu zkusila i příští rok. Možná se mi to nepovede, možná ano. Možná budu poslaná na četbu nebo přednes. Ale improvizace, Míša, Tomáš a všechna improvizační děcka z roku 2014 budou mít vždy zvláštní místo v mém srdci.