Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Indigový drak

    vydáno

    Modrá. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Nebe se vpíjí do moře a najednou se hranice mezi nimi rozplývá. Není poznat, zda jsem ještě v našem světě, nebo na straně andělů. Narážení vlnek o boky lodi a vítr hrající si s mými vlasy jsou jediné známky našeho světa. Nebo snad ne?

    drakkar, © ©2011-2018 joaoMachay

    Nevím, kdo jsem, co bylo předtím a co se stane potom, ale moc dobře vím, kde jsem. Právě stojím na přídi Indigového draka a v rukou svírám atlas Imaginaria Geographica, na jehož stránkách je nakreslen celý svět. Místa všem známá a místa zcela zapomenutá. Místa, která jsou načrtnuta pestrobarevnými barvami a místa temná, zakreslená pouze černobíle. Místa vzbuzující radost a místa plná strachu. Místa ještě nedotčená a místa padlá ve válce. Ve válce o moc. Zimní král získává stále větší část Souostroví a zdá se, že mu v tom nikdo nemůže zabránit.

    Jeho armáda tvořená Stíny ještě nikdy neprohrála. Jak by mohla? Stíny jsou čisté zlo a strach. Nemají určitou podobu, jsou jen částmi temné plazící se hmoty, která šmejdí kolem a za sebou nechává pouze smrt.

    Najednou uslyším křik. Loď sebou smýkne na stranu a já se jen tak tak udržím na nohou. Otočím se a vidím, jak se moje nejhorší noční můra stává realitou. Dohnali nás. Na palubu se dostávají Wendigové a jiné příšery, které bez milosti vraždí vše, co jim přijde do cesty. Posádka Indigového draka se brání ze všech sil. Marně. Je to předem prohraný boj. Jeden Wendigo se začíná přibližovat i ke mně.

    Zvíře, vysoké bezmála dva metry a vyhublé na kost. Žlutě zářící oči a dlouhé krvavé tesáky pouze umocňují strach, který kolem sebe tato příšera šíří. Už z několika metrů je cítit pronikavý zápach, který ho obklopuje. Je cítit shnilým masem a smrtí.

    Couvám a cítím, jak se mě zmocňuje panika. Nedokážu myslet na nic jiného než na způsob, jak se odsud dostat. Wendigo se přibližuje víc a víc. Nikam nespěchá, ví, že mě nakonec stejně dostane. Z očí mu sálá hlad po lidském mase. Už jen krok a je konec.

    Popojdu dozadu a padám. Řítím se dolů do nekonečné modré hlubiny. S posledními zbytky naděje zvedám ruku nahoru a pokouším se něčeho zachytit. Je pozdě. Vím, že pád mě nemine. Mám strach. Chci křičet, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Obloha je najednou tak temná. Zavřu oči a čekám na těžký dopad na hladinu.

    BUM! Vyskočím na nohy a zběsile se rozhlížím kolem sebe. Kde to sakra jsem? O několik splašených úderů srdce později mi vše dochází. Jsem doma, právě stojím ve středu mého pokoje a přede mnou na zemi leží otevřená kniha. Opatrně ji zvedám a konečky prstů přejíždím po písmenech na jejím obalu. A už je mi jasné, jak to všechno bylo.

    Inspirováno knihou Indigový drak od Jamese A. Owena.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 8. března 2018 ve 13:29.
    kopriva10 v něm napsal:

    fak to bylo tak dobry ja jsem vydel jen ukazky .]:-)

    Příspěvek z 8. března 2018 v 10:17.
    amandamesa v něm napsala:

    Vyborny poctenicko