Doufala jsem, že se v informatice naučíme něco víc, ne že budu opakovat něco, co dělám vesměs každý den. Jak hodiny probíhaly? Seděla jsem s kamarádkou u jednoho počítače (a také na jedné židli, protože počítačů i židlí bylo málo). Bavilo mě jen povídání s kamarádkou. Ale stejně to byla nuda.

Když nám zařídili novou počítačovou učebnu, byla jsem radostí bez sebe, že toho budeme dělat o hodně víc a konečně budeme sedět sami. Chybělo jen pár počítačů a toho paní učitelka využila a udělala dvojice těch, kteří tomu nerozumí, nebo naopak jeden rozumí a druhý ne. I když asi tušila, že umím něco navíc, nikoho ke mně neposadila, ale je pravda, že z jedné strany mám nechápající Kiki a zdruhé strany dvojici Kačka a Eva, tak stejně pomáhám.

Jenže v nové počítačovce to bylo taky špatné. Na starých počítačích jsme měli volnou hodinu s výjimkou facebooku. Ale tady jsme museli pořád opakovat to, co jsme se naučili na starém Wordu. Informatika skončila ve skupině mých ne moc oblíbených předmětů. A to jsem se na ni tolik těšila. Opravdu jsem hrozně zklamaná, protože jsem doufala, že se dozvím spoustu informací, které hned doma vyzkouším. Místo toho jsem si vypěstovala lehkou zlost k paní učitelce a trochu i k počítači.

Jsem ale zase ráda, že můj děda a bratranec jsou přes jakoukoliv techniku opravdu dobří, takže když je občas očkem pozoruji, tak si říkám, že si to a to musím zapamatovat. Možná to bude znít jako samochvála, ale myslím, že kdyby byla soutěž třídy na počítačích, byla bych mezi prvními třemi. Když jsem na to tak pomyslela, tak mě napadlo, že vlastně tomu, co se učíme, někdo nerozumí, ale to byla naprostá blbost, protože tyhle základy zná každý.

A tak se po informatice (a po dramatickém kroužku) těším na super počítač, který mě odvede od nudy. A já budu šťastně surfovat po internetu a doufat, že se ta informatika změní.