Podívejme se tedy do dob středověku. Jednalo se o orgán (panovníka a církev), který trestal hříšníky. Původně se jednalo o trestání kacířů, tedy lidí, kteří byli proti Bohu (tomu se říká hereze neboli kacířství). Nakonec bylo naprosto jedno, čím se dotyčný provinil, protože přestupkem proti církvi mohlo být úplně cokoliv. Ať už člověk udělal malý nebo velký přestupek... záleželo na tom, jak moc velkým přestupkem se jeho provinění zdálo pro „soudce“ inkvizice. Takovým lidem se říkalo inkvizitoři. Nad nimi stál biskup.
S inkvizicí souvisí i čarodějnické procesy na našem území (Velké Losiny), ale také jinde ve světě. Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách jsou znázorněné v černobílém filmu Kladivo na čarodějnice.
Inkvizice vznikla s docela dobrou myšlenkou, a to: „Potrestat všechny, kteří budou proti církvi“.
Zezačátku se to zdálo jako celkem dobrá myšlenka... Viníci a kacíři budou potrestáni, obrátí se zpět k víře, která byla ve středověku tak potřebná, ve městě bude aspoň klid a pořádek (žádné rozbroje, povstání,... všechno zlo postupně vymizí, protože Bůh křesťanům pomůže). Ale... opak byl pravdou.
Video o čarodějnických procesech v Česku:
Inkvizice se postupem času stala synonymem pro slovo „strach“. Myšlenka, pod kterou měl zavládnout mír a klid v dobré víře, se zvrtla. Nastal chaos, i když řízený. Trestán mohl být kdokoliv, a co hůř, i ten, co nic nespáchal.
Čarodějnice na hranici
Jak to tehdy mohlo vypadat?
To bylo tenkrát. Do chalupy vtrhli vysoce postavení pánové města. Vzali mi muže, prý, že bude bičován a následně oběšen. Ptala jsem se: „Proč?“ Odpovědi se mi nedostalo. S hrůzou v očích jsem se podívala po světničce, začali ji prohledávat. Stoly, postel, ba dokonce i podlahu, převrátili naruby. Nic nenašli. Hulákali, ječeli, manžela mi odvedli bůhví kam. Již nikdy jsem ho neviděla. Nikdy jsem se nedozvěděla, co se stalo. Jen babky na rohu si povídaly, že zabili dalšího spiklence. Co jsme komu udělali!?
Byly to zlé časy. Lidé se sice schovávali všude možně, bránili se, ale... Báli se s kýmkoliv promluvit, na kohokoliv pohlédnout. Báli se svých sousedů, přátel, ba dokonce i svých rodin. 
Lidé, kteří zažili torturu (mučení), donášeli na všechny kolem nich, protože chtěli, aby je přestali mučit. Většinou si vymýšleli nejrůznější zločiny proti církvi, které měli jejich sousedé, kamarádi, členové rodiny, spáchat.
Lidé se tak nikdy nevěděli, co se bude dít v následujících hodinách (v noci nebo ve dne, za hodinu, za týden). I pár minut stačilo, aby se jejich život obrátil vzhůru nohama. A to od základů...
Tato doba se stala krutě nespravedlivou. Některým obyvatelům se dařilo osudu utíkat zdárnou, i když mnohdy krkolomnou cestou. Jiní, ve valné většině nevinní lidé, na to doplatili životem.
Kde nakonec byla ta spravedlnost, o kterou v prvotním plánu šlo? Kam se poděla lidskost a upřímnost? Proč se inkvizice stavěla na falešných myšlenkách, strachu, důvtipnosti a schopnosti žalovat? Dnes si můžeme položit pouze těchto pár otázek, avšak lidé žijící v dobách středověku to měli o mnoho těžší. Ty zajímala otázka jediná: „Jak přežít?“
Video o inkvizici ve Španělsku s českými titulky:
