Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Já a moje kuželky

    vydáno  •  Sport · Čtenáři píší Alíkoviny
    Kuželky nejsou jen koule a devět kuželek. Je to sport. Baví mě, ale ze zdravotních důvodů už nemůžu hrát.

    Lucie Vaverková na mistrovství světa v kuželkách v Brně. , © MAFRA

    Jmenuji se třeba Lucie. Je mi 11. Od 9 jsem hrála kuželky. Velice mě to bavilo bylo to žůžo. Musíte se naučit pravidla jak hrát a vždy, když házíte říkáte si: Raz, dva, sehnout hlavu dolů, dívat se, kde položit a odhodit. 

    Řeknete si, že tohle nemůžete zvládnout. Ano, je to těžké a mně to trvalo 2 roky než jsem se to naučila. Přesto to pořád nebylo dokonalé. Teď vám povím svůj příběh, jak jsem ke kuželkám přišla a proč již nechodím. 

    Byl jeden teplý letní den a já se sestrou jsme šly na hřiště, které je u kulturního domu. Točily jsme se a najednou na mě někdo promluvil: „ Ahoj, Lucko!“ Řekla to moje spolužačka Magda. „Ahoj, kam jdeš?“ „No, hrát kuželky.“ V tu chvíli jsem to nechápala, jelikož já nevěděla, že by tam chodila. Ve školce jsme byly nejlepší kamarádky a pořád jsme si blízké. „Nechceš jít se mnou?“ zeptala se. „No, já nevím, nechci otravovat a mám tu ségru,“ řekla jsem. „Vždyť to nevadí, jí je přece osm,“ řekla Magda.

    A tak jsme šly. Sešly jsme za ní a přešly na cestu. Je to kousek, no jen pár metrů. Otevřely jsme dveře a šly do dveří napravo. Tam jsme vešly a ona řekla: „Já se tady převleču, počkejte tady.“ 

    Byl tam pan (trenér, hlavní kouleč, atd.). Bylo to super i když naboso to nejlepší nebylo. Ale já si to užila. A do kuželek chodila úterý co úterý. Ségru to po čase přestalo bavit. Ne že by jí to nebavilo, ale ona tu kouli sotva nesla. Pak ty rána, jak se nemohla rozchodit, to tedy byla hrůza, ale já to nesla dobře. 

    Když se po 2-4 měsících rozhodla chodit skoro celá naše třída, tak jsme se museli rozdělit na děcka, co budou chodit v úterý a co ve středu. Já a 4 kluci, co tam se mnou chodili už dříve, tak jsme napsali na kousek papíru, kdy budeme chodit. Pak jsem počkali, až se napíšou holky, což bylo v úterý a my si zvolili středu. Bylo to úžasné, ani mi nevadilo, když jsme změnili trenéra. Byl hodnější, ale i trošku přísnější, ale komu by to vadilo. Bylo to dobrý a tu srandu, co jsem zažila. Bohužel po půl roce to kluci vzdali. Proč? Protože se jim jiní kluci vysmívali. Ale oni byli tak dobří. Neměli to vzdávat. Ale stane se. 

    Jednoho dne se tam objevil Milan, vnuk pana trenéra. A ten začal chodit chvilinku před tím, než s tím sekli kluci. Když tam nebyli kluci, pan trenér si mě nevšímal a to mě mrzelo. Nikdo si nevšiml mé první „devítky“. To mi bylo strašně líto, ale říkala jsem si: Je to jeho vnuk.

    Zhruba v té době jsme jeli na první zápas v Rxxxxxxxxx. Hodila jsem 171 a byla jsem na sebe pyšná, i když to nebyl nejlepší výkon. Magdě jsem řekla, že mi vadí, že si mě pan trenér nevšímá a tak jsem se vymluvila. „Pane trenére, já jezdívám ve středu na kožní s tím kuřím okem a tak nemám čas, nemohla bych chodit v úterý?“ Pan trenér řekl, že ano.

    A tak jsme hráli. Časem jsem byla lepší než Magda a tak mě začala pomlouvat, neříkali mi o soutěžích, a tak jsem se rozhodla po hodinách a hodinách přemýšlení, že přestanu chodit. Jenže když mi na kuželkách tolik záleželo. Bylo to těžké, ale po třech měsících jsem to udělala. Vzala jsme dres a dala ho panu trenérovi. A řekla jsem: „Pane trenére, já už nebudu chodit do kuželek“. A on řekl: „Proč? Vždyť už chodíš 2 roky? Strašně mě to mrzí,“ řekl. „Ale vždyť nemusíš jezdit na soutěže. Fakt nechceš?“ „Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Je to kvůli mně nebo kvůli někomu?“ řekl. Já mu na to: „Kvůli vám ne, kvůli někomu.“ Ukápla mi slza. „Kdyby sis to rozmyslela, tak přijď,“ řekl a já otevřela dveře a šla domů.

    Brečela jsem a brečím i teď, když píšu. Musela jsem se vzdát svého oblíbeného koníčku. Kvůli jedné hloupé holce a kvůli tomu, že mám alergii a shrbená záda. Když hraji tak kašlu, protože mi vlhko nedělá dobře a když odhazuji, tak si křivím ještě více záda. Kvůli tomu jsem se vzdala něčeho, co jsem milovala a co mě bavilo. Brečet mohu, ale nic tím nezmůžu a nenapravím. Neudělejte takovou chybu jako já. Budete toho litovat.

    Autorka: (11 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!