„Pepíčku, podej mi misku, prosím!“ křikl zlenivělý Alík na hrocha, který si právě hrál se sponkou. Pepíček se zvedl a šel do kuchyně pro misku, když tu uviděl známou tvář. Upustil misku na zem, až se rozbila, a rozeběhl se k ní. Byl to jeho bratranec Moník, kterého málem ztratil, když zkoušel, jestli se vejde do velikonočního vajíčka (nevešel).

Alík, který do teď ležel v posteli, se dobelhal do kuchyně a zhrozil se nad tím nepořádkem!
„Proč jsou tu střepy?“ křikl rozzlobený Alík na Pepíčka, který se nadšeně díval z okna.
„Moník přijel!“ řekl nadšený hroch a rozeběhl se ke dveřím. U dveří už byl Moník, který si zrovna prohlížel kytky. Moník byl stejně velký jako Pepíček, měl trošku pokřivenou pusu a nakřivo oči. Na rozdíl od Pepíčka měl bílou barvu a bezbarvé uši.
„Moníku! “ zvolal nadšeně Pepíček a uhnul mu z cesty, aby se dostal dovnitř.
„Pepíčku! “ řekl Moník a vlezl si na gauč.
„Co tady děláš?“ zeptal se udivený Alík, který zrovna přišel z kuchyně.
„Přijel jsem, protože jsem dostal dopis, který je i pro vás!“ řekl Moník a ukázal jim dopis:

Toto nám přišlo, © Pergamen vyfotil geralt

„Je to úplně bez diakritiky, až na to Pepícku a vám !“ zvolal Alík.
„Ano, taky se divím,“ řekl Moník a vzápětí dodal: „A půjdeme tedy? Já bych klidně šel. “
„Jo, já bych šel taky, ale chtělo by to upravit písničku,“ řekl Pepíček.

A tak se Alík s Pepíčkem a Moníkem dali do tvoření písničky.
Po dvou hodinách měli hotovo:
My tři zvířátka jdeme k vám,
štěstí, zdraví neseme vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta,
my jsme nepřišli z daleka.
Z Psíčkova je cesta naše,
udělá nám radost brkaše.
Co Pepíčku stojíš vzadu,
doufám, že nemáš nějakou vadu.
Já Pepíček vystupuju
a hodně květin vypěstuju.

Se svou finální verzí byli spokojeni, Alík ji napsal na papír a dal do obálky.
„Takže se máme sejít v Psíčkově? To je kousek. Zbývají nám dva dny, musíš tu zůstat, Moníku,“ vypravil ze sebe Pepíček.
„Mně to nevadí, líbí se mi támhleta postýlka. “ odpověděl Moník a hned si do ní lehnul.
„Ale ta je moje!“ pohotově zareagoval Alík, zatímco zalepoval obálku.
„Pár dní v boudě zvládneš!“ zahulákal Moník z postele.

Druhý den ráno zazvonil na dveře jakýsi muž, skoro se ani nedalo říct, že je to muž. Vypadal jako nějaká hrůzná plešatá hlava, na sobě měl oblečený černý plášť a na nohou kožené boty. Nad hlavou se mu vznášela modrá korunka.
„Dobrý den, je tu nějaký Alík?“ zeptal se onen muž, „chtěl bych s ním mluvit o samotě.“
„Ano, jsem tady,“ odpověděl Alík a běžel za tajemnou osobou, „počkejte tu pár minut!“
„Ty toho chlápka znáš?“ zeptal se Pepíček.
„Ano, pracuje na mém webu, ale ty ho znát nesmíš!“ odpověděl za spěchu Alík a vydal se za postavou.

Když byli od Pepíčka a Moníka dál, tak se dali do řeči.
„Co tu dělá samotný tajný zvěrolékař?“ zeptal se Alík.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o Třech králích,“ odpověděl zvěrolékař.
„Já myslel, že máme dopis poslat zpátky s odpovědí a že se sejdeme až v Psíčkově!“ řekl udivený Alík.
„Došlo k chybě, musíte změnit směr, proto jsem jel až sem.“
„Aha, co se stalo?“
„V Psíčkově se polovina vesničky nakazila nějakou nemocí, nechtějí říct jakou.“
„Takže za Tři krále nepůjdeme?“
„Půjdete, ale musíte změnit trasu. Udělal jsem mapu!“
„Ukážeš mi ji?“

„Tady máš mapu, je to tam popsané!“

„Tady máš tu mapu, ukaž ji potom Pepíčkovi a Moníkovi!“
„Dobře, ukážu jim ji,“ řekl Alík a vzal si mapku.
„To by bylo asi všechno, ještě vám zítra předám čutoru (to je polní láhev na vodu), kasičku a korunky.“
„Tak ahoj!“
„Ahoj.“

Když Alík přišel, předal zvířátkům mapu.
„To jako máme přes půlku vesnice vynechat?“ zeptal se udivený hroch Pepíček.
„Jakou nemoc?“ zajímalo zase Moníka.
„Pepíčku, je tam nákaza, nemůžeme to chytnout, nemáme na to imunitu! Moníku, i kdybych to věděl, tak ti to nemohu říct. Každopádně zítra je sraz v Psíčkově.“ Po těchto slovech si šel Alík lehnout.

Druhý den se Alík s kamarády vydal do Psíčkova, byla to těžká cesta, ale nakonec našli průchod tam, kde nemoc není. Dostali se k domu, kde na ně čekal zvěrolékař.

Dům byl veliký a temný, po jeho stěnách byly krásné obrazy a uprostřed každého patra byl sloup ověšený starými knihami. V rohu prvního patra stála obrovitá skříň. Alík s Moníkem si to s úžasem prohlíželi, až do chvíle, kdy promluvil zvěrolékař.
„Děkuji, že jste přišli, oblečení máte ve skříni. Až budete hotovi, řekněte mi, já vám dám čutoru a korunky.“

Pepíček byl tak nadšený, že změnil barvu na hnědou a běžel ke skříni. Netrvalo dlouho a Alík s Moníkem ho následovali.

O chvíli později, když se oblékli, tak se nahlásili tajnému zvěrolékaři, aby jim tedy dal korunky. Zvěrolékař neváhal a korunky jim nasadil. Čutoru předal Alíkovi, jako tomu nejzodpovědnějšímu. Alík ale vzápětí čutoru omylem upustil, takže se rozlila.

Za chvilku vyběhli do ulic jako Tři králové. Alík si ale na poslední chvíli uvědomil, že si zapomněl písničku. Naštěstí má Pepíček hroší paměť, takže tu písničku odříkal a Moník si ji zapsal. Když byli hotovi s přípravou, tak zazvonili na první dům. Otevřela hezká fenka, která jim za písničku dala 2000 kaček, což byl docela solidní obnos.

O hodinu později:
„Tak, máme hotovo!“ řekl Alík a podíval se do kasičky, „Ty jo, my máme 500 000 kaček, a to jsme obešli docela málo domů.“
„To nám bude stačit na hřejivou lištu!“ zvolal nadšeně Pepíček.
„Lištu? To těžko, lišku, Pepíčku!“ řekl Moník Pepíčkovi, „lišta už je vyprodaná.“

Když se vrátili za zvěrolékařem a ukázali mu konto, řekl, že si hřejivou lišku za ty kačky koupit můžou. Pepíček byl velmi nadšený, až se mu změnila barvička zpátky na fialovou.

A to je, vážení přátelé, konec. Těším se u dalšího článku.
Hogo