Jednoho dne se pejsek Alík rozhodl, že půjde na menší procházku do přírody. Měl špatnou náladu. Bylo zamračeno a situace s koronavirem se nelepšila. Přemýšlel, jak by mohl nejlépe dětem zpříjemnit tyto dny během nákazy. Našel si svůj oblíbený strom (ten, který každý den všichni vidíte nahoře), sundal si roušku (protože byl v přírodě, a to se smělo) a udělal si pohodlí.

Uvažoval:
Že by přidal novou hru? Né, o tom děti přeci už informoval v plánech. Možná přidá nějaký nový dárek, který si děti budou moc koupit za kačky? To by nebylo špatné a má to dokonce už v plánu, ale přeci jen to chtělo něco nového, co tu ještě nebylo. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, nic nevymyslel. Smutně vstal, když náhle uslyšel, jak někdo kýchá.

Hned si pomyslel:
Snad se tu neprochází nějaký človíček, co je nemocný? Jen aby ho taky nenachladil, to by bylo pro oba dva velmi nepříjemné. A jak pak by se mohl dál starat o děti, kdyby měl koronavirus?

Z myšlenek ho vytrhla podivná slova.
„Vzlykot na čtyři písmena. Vzlykot na čtyři písmena. Vzlykot na čtyři písmena...“ Alík nastražil uši a divil se, kdo to tak asi říká. Stejná věta se stále opakovala. Nedalo mu to a musel se podívat, kdo to mluví. Prošel snad celý les, rozhlížel se všude, ale neviděl ani živáčka, ani toho, kdo před chvílí kýchal.

Až najednou, když chtěl udělat další krok, ozvalo se přímo u něj: „Záchrana na pět písmen! Záchrana na pět písmen! Záchrana na pět písmen...“ Alíkova noha zůstala viset ve vzduchu a on hleděl na zvláštní věc před sebou. Bylo to něco malého, barvy hnědo-černé. Položil opatrně nohu dolů, tak, aby to náhodou nezašlápl, a uchopil to opatrně do ruky.

„Hepčík!“ ozvalo se z jeho rukou. Pejsek se lekl, až to málem upustil.
„Co jsi jen zač?“ zeptal se nahlas a všiml si, že věc, kterou drží, je zašpiněná od hlíny a potřebuje očistit.

Zatímco pomáhal očišťovat, zjistil, že v ruce drží něco se zvláštními třpytivými písmeny, která se objevovala jen na chvíli a nedávala mu smysl. „Plod jehličnanu na pět písmen.“ Dostalo se mu odpovědi a opět se zatřpytila písmena.

Alík začal přemýšlet:
Jehličnaté stromy neopadávají, místo listů mají jehličí a místo plodů mají... šišky! Je to šiška! A komunikuje s ním v hádankách! Plod jehličnanu je totiž šiška, která je na pět písmen! Ale jak to, že vůbec mluví, a co ty zvláštní znaky? Pejsek byl ohromen.
„Tak ty jsi šiška! To je úžasné! Jak ti říkají a odkud jsi se tu vzala?“
„Hepčík, héé-pčík.“
„Ale né, snad nejsi nemocná a nemáš koronavirus!“ uniklo mu z pusy a hned se za ta slova zastyděl.
„Nesouhlas na dvě písmena. Nesouhlas na dvě písmena.“
„Ufff, to jsem rád. Ale jak se jmenuješ? A odkud jsi?“
„Hepčík, héé-pčík.“

Alík se poškrábal na hlavě. Že by pro její jméno, nebo odkud je, neexistovala odpověď? Nebo...
„Říkají ti Hepčík?“
„Nesouhlas na dvě písmena. Nesouhlas na dvě písmena.“
„Ale jak ti mám tedy říkat? Existuje k tvému jménu nějaká nápověda, hádanka? Nějak ti říkat přeci musím! Co takhle Hepčičanda? Kýchanda? Né, to ne. Už vím! Budeš Kýchající šiška, co ty na to?“
„Souhlas na tři písmena, souhlas na tři písmena!“

A tak se Alík a Kýchající šiška spřátelili. Pejsek zjistil, že Kýchající šiška byla celou dobu osamocená a dokonce plakala, tak se ji rozhodl seznámit s dětmi. Kýchající šiška se ale styděla, tak se často schovávala a ukazovala se jen někdy. Alíkovi se podařilo rozluštit záhadné třpytivé symboly a zjistil, že se jedná o křížovky! Rozhodl se proto vytvořit v soutěžích tajenky, díky nimž by se s Kýchající šiškou děti seznámily. Kýchající šiška by se – jak doufal – postupem času přestala tolik stydět a hlavně už by se nikdy necítila být osamocená...