Byla jednou jedna Anička a ta chodila do školy. Přesněji do 6. B. Byla to velmi nadaná dívka, která měla ráda zvířata (obzvláště lenochody) a ve škole měla nejraději předmět, který se nazýval přírodopis.

Byl zrovna únor a podle školního vzdělávacího programu, jak také občas mu učitelé říkají zkratkou „eš-vé-pé“, tak měla naše 6. B brát v přírodopise lenochody. Když se to Anička dozvěděla na minulé hodině přírodopisu, byla celá nadšená a těšila se na další hodinu přírodopisu.

Hodina přírodopisu

Následující hodina začala téměř jako každá jiná, ale něco bylo jinak. Učitelka se probrala docházkou a když mělo dojít na další aktivity v hodině, začala zadáním týdenního projektu o lenochodech, což Aničku samozřejmě zaujalo. Hned začala nad ním přemýšlet. Jelikož si ale Anička trochu nevěřila a nebyla si jistá, zda zvládne zpracovat projekt tak, aby se líbil všem ostatním, tak ji napadlo, že se zkusí zeptat spolužáků, jak projekt zpracují oni. A odpovědí se jí dostalo dost.

Jeden ze spolužáků jí pověděl, že svůj projekt údajně celý opíše z internetu, protože to prý ušetří nejvíce času, druhý spolužák jí řekl, že mu to udělá jeho kamarádka, která umí napodobovat styl písma svých spolužáků a dokonce i svých rodičů a třetí spolužák jí odpověděl, že se na projekt vykašle, jelikož jedna pětka mu průměr tolik nezkazí.

Co na to Anička?

Anička byla z tipů svých spolužáků trochu zmatená. Pár projektů už sice na prvním stupni dělala, ale to bylo s úplně jinou paní učitelkou a na úplně jiné úrovni. Cítila, že na druhém stupni se to možná dělá jinak. Měla být zkusit dát na své spolužáky? Zkusit většinu textu přepsat z internetu? Nebo si ten projekt nechat udělat někým jiným? Nebo se na to úplně vykašlat? To by byla přece ale škoda, ne?

Doma se Anička snažila nad těmito otázkami přemýšlet. Dokázala usoudit, že tady budou nejspíš lepší řešení než ta, která jí navrhovali spolužáci. Třeba to zkusit vypracovat poctivě a věřit si, že to dopadne dobře. Přece to bylo i na její oblíbené téma, tak proč by se do toho nemohla vrhnout, když je to vlastně zábava, ne? A tak se do toho dala. Vzala si pastelky nejrůznějších barev, čtvrtku krásně nadepsala a dala se do psaní.

Jelikož o lenochodech už něco sama věděla, podívala se na internet, aby jen doplnila detaily, o kterých třeba ještě nevěděla, čímž se zároveň naučila něco nového. A nebojte, Anička to udělala poctivě a neopisovala a když už opisovala, text řádně ozdrojovala. Ještě dokreslila obrázky a měla po dvou hodinách hotovo. Se svou prací byla náramně spokojená a nakonec usoudila, že to zase tak náročné nebylo. Navíc se dozvěděla i třeba to, že lenochodi mají zadní končetiny vždy kratší. Zkrátka co je zábava, to nám potom jde nejlépe.