To přesně se stalo v roce 1932 v Austrálii. Místní úrodu decimuje horda zhruba dvaceti tisíc těchto nelétavých ptáků. Místní farmáři ze začátku zkoušejí vyřešit tento problém sami. Nicméně „nepřátel“ je příliš mnoho. Obracejí se tedy na armádu. Přesněji řečeno na ministra obrany sira George Pearce. Zdá se to jako nesmysl, ale ministra tento nápad zaujme. Pod podmínkou, že farmáři zaplatí náklady, které armádě vzniknou, v naturáliích, vysílá Pearce malou jednotku ozbrojenou starším typem kulometů.

„To bude hračka,“ říkají si ozbrojenci, když dorazí na místo, kde se nachází dvacetitisícové stádo pštrosů. Jenže tito potomci dinosaurů nejsou tak hloupí, jak by se dalo čekat. Překvapivě jen tupě nestojí a nečekají, až je pokosí dávky z kulometů. Při prvních výstřelech se rozeběhnou na všechny strany.

Takový pštros umí běžet až 50 km/h. Navíc někteří jedinci ještě drze postávají přesně za hranou dostřelu kulometů a smějí se vojákům do tváře. Udýchaní a schvácení lovci tak namontují jeden z kulometů na auto. „Teď jim dáme co proto!“ smějí se. Jenže ouha. Terén v Austrálii není zrovna nejrovnější a nejhladší místo na zemi. Auto skáče přes výmoly a nerovnosti a pro kulometčíka není možné pořádně mířit.

Tato podivná válka se táhne 8 dní, s přestávkami trvala od 2. listopadu do 10. prosince a podle mírnějších odhadů při ní padlo 2 500 pštrosů. Vzhledem k vynaloženým nákladům to byla prohra na celé čáře. Australská vláda se musela s hanbou a pod kritikou okolního světa stáhnout a více již vojáky nevyslala. Nakonec vypsala odměnu za zastřelený kus, což do oblasti přivedlo zkušené lovce. V roce 1934 již bylo evidováno na 57 tisíc mrtvých pštrosů.

Zdroj informací: 100 + 1 zahraniční zajímavost