Bratříček (jsou mu 4 roky) na to zareagoval tak, že se začal divně tvářit a pak se mě ptal na různé věci o čertovi. Když jsem mu odpověděla na jednu z otázek, tak se bráška najednou rozplakal. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohl bát.
Když maminka a tatínek slyšeli, že Tomášek (můj bratříček) pláče, tak za námi přišli a ptali se, proč brečí. Já jsem odpověděla, že jsem mu jen oznámila, že za 14 dní jedeme k babičce na mikulášskou besídku. Maminka s tatínkem se to bráškovi snažili vysvětlit, že se nemusí ničeho bát, ale moc to nefungovalo - jen přestal plakat.
Večer, když šel můj malý bratříček spinkat, řekla jsem mamince, že by možná bylo lepší, kdybychom mu řekli pravdu, jak to s tím Mikulášem, čertíkem a andělem vlastně je. Maminka ale řekla, že to není dobrý nápad.
O dva týdny později jsme tedy jeli na tu mikulášskou (jela s námi i sestřenka). Nejdříve jsme si tam mohli vyrobit různé ozdoby a pak nadešel čas, kdy vstoupil do místnosti Mikuláš, za ním kráčel anděl a nakonec čert. Tomášek se sestřenkou se k sobě přitulili a Tomášek mi zašeptal, že se trochu bojí. Všechno probíhalo dobře, než přišla řada na mě, sestřenku a brášku Tomíka.
Mikuláš se nás ptal, jestli jsme byli hodní. Já i sestřenice jsme odpověděly stejně: "Já byla hodná!" Když se ale Mikuláš zeptal brášky, tak Tomík odpověděl, že trochu zlobil, ale jinak byl hodný. Ale to, že trochu zlobil, neměl říkat. Čert ho chtěl z legrace zvednout a dát si ho do pytle, jenže Tomík se mu vysmekl, čert zakopl o kabel (myslím, že byl od mikrofonu), spadl a omylem podrazil nohy i andělovi.
Čertovi se ulomil jeden roh a omylem mu spadla paruka, andělovi se rozlomila křídla, takže z toho byla pěkná podívaná. Tomášek na ně udiveně koukal, protože nevěděl, že to jsou jen převlečení lidé. Ale také na něm bylo vidět, že se trochu bojí. Od tohoto roku na čerta, Mikuláše ani anděla nevěří.