Jednoho krásného dne ve městě, kde bydlí hroch Pepíček, napadlo hodně sněhu. Bylo ho až pod kolena. Pepíček měl nesmírnou radost, protože sníh miloval. Rád sáňkoval a lyžoval, miloval koulování se s kamarády, hlavně s Alíkem, a taky hrozně rád stavěl sněhuláka.

Zvedl tedy telefon a zavolal Alíkovi, aby přišel, že si dnes užijí sněhové dobrodružství. Alík mu to hned odsouhlasil a zanedlouho se ti dva setkali a začali stavět sněhuláka. „Ještě jednu kouli na hlavu a máme skoro hotovo,“ řekl Pepíček. „Jenže Pepíčku, to sami nezvedneme, tu poslední kouli, je těžká a je to moc vysoko, zavoláme kamarády z okolí, aby nám s tím pomohli!“ A tak se stalo, kamarádi přiběhli a sněhulák byl na světě.

„Mockrát vám děkujeme, kamarádi, že jste nám s tím pomohli,“ řekl Pepíček.
„Nemáte vůbec zač, kluci.“
„Tak a teď knoflíky, oči, mrkev na nos, koště do ruky a ještě klobouk,“ dodal Alík.
„Pepíčku, tvůj táta má ten starý klobouk.“
„Ano, má, skočím pro něj, Alíku, a vezmu z lednice od mámy jednu mrkev na nos.“
„Super, já zatím dám uhlíky jako oči a knoflíky.“

Co kluci řekli, tak se stalo, a sněhulák byl už opravdu až na koště hotový. „Ano, Pepíčku, počkej, dojdu pro něj, v tatínkově garáži je jedno staré, to by stačilo.“ A bylo hotovo. Sněhulák se moc povedl a byl krásný.

Sněhulák se nejen našim dvěma klukům skutečně vydařil. Všichni, kdo ho zahlédli, říkali, že je opravdu ukázkový. Ten den spolu Pepíček a Alík prožili opravdu nádherně.