Odmala mám ráda hudbu, zajímám se o ni a chtěla jsem proto zkusit přijímačky na konzervatoř. Rok jsme se s panem učitelem chystali, a nakonec jsem byla úspěšná a dostala se. Těšila jsem se i na každé klavírní vystoupení a bavilo mě to. Jenomže jsem netušila, že by se to mohlo na konzervatoři změnit.
Z nové školy plné hudby jsem byla nadšená, hodně jsem cvičila a bavily mě i teoretické předměty jako hudební nauka, nauka o nástrojích nebo dějiny hudby. A už v říjnu mě čekalo první veřejné vystoupení. Byla jsem natěšená, pozvala jsem rodiče a babičku, jenže jsme měly týden před koncertem s profesorkou zkoušku ve velkém koncertním sále, a protože jsem se cítila v novém prostoru a prostředí dost nejistě, profesorka mě na ten koncert nechtěla pustit a o měsíc ho odložila. Od té doby jsem se začala stydět, nechtěla jsem na koncertech hrát a nepřidal mi ani fakt, že mě moje hodná, ale přísná paní profesorka vždycky před koncertem kontroluje, máme před tím několik přehrávek a opravuje skladby do nejmenšího detailu. Během prvního ročníku jsem si tak vytvořila ke koncertování odpor.
Potom jsem se ve druhém ročníku rozhodla s odporem bojovat tím, že budu chodit častěji na koncerty s kratším programem, třeba s jednou nebo dvěma skladbami. Jenže do toho přišla korona a my jsme všichni uvízli doma a veškeré kulturní akce byly zrušené, styk s lidmi omezený na minimum a já jsem si úplně odvykla hrát pro lidi a zvykla si s profesorkou a případnými posluchači komunikovat pouze prostřednictvím nahrávek, což mi maximálně vyhovovalo, ale nebylo to dlouhodobě udržitelné a já jsem se chtěla odnaučit se bát.
Když nám letos na jaře povolili individuální konzultace ve škole, napadla mě ještě jedna věc. Od třetího ročníku máme ještě předmět klavírní improvizace a hra z listu. Jednou jsem se paní profesorce, která mě tenhle předmět učí, o trémě zmínila a začaly jsme s tím společně bojovat. Ke každé skladbě jsem se učila představovat si něco, abych nemyslela na to, že mě někdo poslouchá a hodnotí. Třeba jsem se doma v době lockdownu bavila tím, že jsem zkoušela hrát jednu z Chopinových etud s notami na Debussyho Bergamskou suitu na hlavě, abych seděla rovně, tak jsem si vždycky, když jsem hrála Chopina na hodině, představovala, že ho hraji s Debussym na hlavě. Nebo jsem hrála skladbu Medvěd od Bedřicha Smetany a představovala jsem si, že se ve třídě opravdu prochází medvěd, ale nesmí být zase přehnaně agresivní a nesmí nic zničit nebo rozbít. Kupodivu to začalo velmi rychle fungovat.
Začátkem června jsme konečně mohli mít první živou přehrávku pro sebe a učitele. Měla jsem hrát Preludium a fugu d moll od J. S. Bacha a ještě jednu další skladbu. Byla jsem natěšená, tak jsem přišla a Bacha zahrála kupodivu úplně s přehledem a klidnou hlavou. Jenomže pak mě jedna profesorka napomenula, že málo měním pedál a mám si na to dát pozor. Dost jsem kvůli tomu znervózněla, ale chvíli jsem si vydechla a podařilo se mi na to nemyslet a zase dát do poslední skladby energii. Překonala jsem tak největší klavírní výzvu v životě.