Když jsem šla do první třídy, zjistila jsem, že všechny holky mají velký dotykový telefon a já mám jen svůj malý dotykový telefonek. Doma jsem kvůli tomu brečela, ale maminka řekla, že na to mám ještě čas, a bráchové se mi smáli. Všechny holky měly značky telefonu jako třeba Lenovo, HUAWEI, Apple a IPhone, jenže já mám jenom Samsung. Maminka mi zakazovala telefon nosit do školy, aby se mi nepoškodil nebo mi ho někdo neukradl. Já jsem jí řekla, že má pravdu, telefon nepotřebuji a hlavně ne ve škole. A v duchu jsem si řekla, že bych se za ten telefon akorát styděla. Je hrozně malinkatý.

Jenže během roku měly holky zase vyměněné telefony, každá jinou značku, a já jsem se zase dostala do stavu, že bych chtěla telefon. Maminka mi řekla, že si z toho nemám nic dělat, takový je svět. Jedni bohatí, druzí chudí. Chudí bohatým závidí a bohatí se chudým smějí. Tak už to na světě chodí. Další den jsem šla do školy a s nikým jsem se nebavila, přemýšlela jsem nad tím, co mi řekla maminka. Tak uplynul rok a začaly prázdniny. Na situaci ve škole jsem zapomněla.

Prázdniny uběhly rychle a já jsem šla do druhé třídy. Tam jsem uviděla opět holky s telefony a já jsem si řekla, že já si nevybírám kamarády podle toho, co mají a jak vypadají, ale podle citu a kamarádství. Po několika týdnech mi maminka řekla, že dostanu telefon po bratrovi, a ten mám do teď. Je o něco větší než ten můj a za to jsem ráda. Už si nedělám ve škole takovou ostudu. Od té doby jsem si řekla, že na telefon kašlu a budu se zajímat o jiné věci. Udělala jsem dobře a od té doby mě nic takového netrápí.

Jaký máte telefon? Prožila jste někdy něco takového? Mějte se krásně, skládejte básně a zase někdy ahoj.