K narozeninám jsem dostal nové kolo, a tak jsem se rozhodl, že ho pořádně zajedu. Počasí nám mělo přát, i tak jsme se ale rozhodli raději vyjet hned ráno. O půl deváté jsme tedy vyjížděli ze Smetanova nábřeží v Hradci Králové. Parkoviště je hned u Labské cyklostezky č. 2, takže nájezd byl naprosto v pohodě. Počítali jsme, že pojedeme na Kuks podél Labe a stejnou cestou také zpátky, celkem tedy nějakých 60 km. Nikdy jsem nic delšího nejel, a tak jsem se raději náležitě připravil. Měl jsem pořádné kecky, dostatek vody, cyklistické tričko a raději jsem přidal cyklistické kraťasy s „plínou“. A musím přiznat, že mi tato výbava opravdu zachránila „zadek“.

Cesta na Kuks

Cesta z Hradce se příjemně vinula. Minuli jsme Předměřický jez a pokračovali pěknou cestou víceméně po rovině až do Lochenice. Zde jsme se trochu ztratili, nejdříve jsme jeli přes most doprava, ale když se cyklostezka nikde neobjevovala, mapy ukázaly, že správná cesta vede doleva. Měli jsme za sebou zhruba prvních 13 kilometrů, když jsme se rozhodli trochu oddechnout. Zastavili jsme ve Smiřicích v Cyklooáze na scestí. Bylo ještě celkem brzy, takže jsme se nedivili, když jsme tu nenašli žádnou obsluhu, ale co nás překvapilo, bylo vybavení téhle občerstvovací stanice. Byl zde naprosto samoobslužný bar! Byly tu automaty na nanuky a dorty, pak tu byl automat na hranolky, sami jste si mohli natočit i pivo nebo limonádu! Úžasný!

Předměřický jez

Automat na hranolky

Potom už nás cyklotrasa (pořád č. 2) vedla pohodlně kolem řeky Labe směrem k našemu cíli. V Jaroměři nás čekal asi v podstatě jediný jakýs takýs vrchol, který jsme ale zvládli levou zadní. A pak nás konečně po 2,5 hodinách a 30 kilometrech vítal na kopci Kuks. Konkrétně tedy barokní hospitál Kuks.

Malé historické odběhnutí

Hospitál Kuks nechal postavit na začátku 18. století František Antonín Špork, jako ústav pro veterány. Začalo se už v roce 1707 a to budováním kostela Nejsvětější Trojice. Plány na tento kostel vytvořil architekt z Itálie, Giovanni Battista Alliprandi. František Antonín Špork totiž ve své době platil za šlechtice s nízkým původem, pročež se tento pohled na sebe snažil vyvážit spoluprací s největšími mistry barokní éry. Společně s kostelem se stavěla také dvě křídla – špitál a místo pro obyvatele hospitálu. Budovatel Pietro Nettola si dal na stavbě opravdu záležet. Jako třešinku na dortu potom místo dozdobil svými sochami věhlasný Matyáš Bernard Braun, o němž se učí už na většině základních škol. A proto si o něm povíme trochu více v kvízu na konci mého povídání. Za ukončení stavby hospitálu se pak považuje rok 1720.

Hospitál s Braunovými sochami

Cesta za Braunovým Betlémem

Zpět ale k naší výpravě. Hospitál Kuks moji kamarádi už viděli v minulosti, proto jsme sesedli z kol a jen ho v rychlosti prošli. Především proto, že nás spíše zaujala cedule s nápisem Braunův Betlém. Ten totiž nikdo z nás ještě neviděl. Značením jsme se nechali vyvést z areálu hospitálu a toužebně na kopci za Kuksem očekávali onen Betlém. Ale místo něj jsme našli jen další značení, na kterém se vyjímala informace „Braunův Betlém 5,5 kilometru po žluté“. Dohodli jsme se, že to není přeci daleko a že to zvládneme. Kdybychom věděli…

Že žlutá byla vskutku turistická a ne cyklistická cesta, jsme se přesvědčili hned nato. Vedla přes pole, pak lesem, přes kořeny i kameny. Nové kolo dostalo opravdu zabrat. Pak už se nedalo nic dělat a museli jsme jít pěšky a kolo vést. Následoval strmý výšlap, kde jsme kola sotva vyvlekli nahoru. Žlutá pokračovala přes silnici po poli, nicméně, když jsme zjistili, že tato hrůzyplná cesta byla teprve ani ne třetina, rozhodli jsme se, že se Betlému přiblížíme po silnici.

Ze silnice jsme po krátkém přejezdu měli odbočit doleva. A to jsme udělali. Ale o více než 1,5 kilometru později. Odbočili jsme až v obci Žireč. No, nevadí, odtud už to mělo být pouhé 2 kilometry po silnici. Jenomže se jednalo o nejdelší dva kilometry v mém životě. Silnice totiž šla jenom do kopce. Kopec jsem v polovině vzdal a šel ho pěšky. Jen jeden kamarád vydržel, a i když jel na kole stejně rychle, jako my šli pěšky, nevzdal se a dobojoval ho do konce.

Po této strastiplné etapě konečně přišlo parkoviště s nápisem Braunův Betlém. Následovali jsme cedule a musím říct, že pan Braun opravdu měl smysl pro humor. Jinak lze jen těžko chápat, proč si vybral opuštěné skály uprostřed lesa, do kterých bude tesat. Za jeho umění samozřejmě klobouk dolů, ale jelikož jsme byli po předchozím šlapání hrozně unavení, už jsme se těšili, až si někde sedneme a dáme si oběd. Rychle jsme se tedy pokochali a hurá zase do sedla.

Braunův Betlém

Cesta domů překrátká. A nebo ne?

Od Braunova Betlému nemělo smysl se vracet zpět do Kuksu a jet podle původního plánu. Místo toho jsme tak zamířili přes Hřibojedy a Litíč do Velichovek. Tady jsme se posilnili dobrým obědem a dobře, že tak. Cyklostezka č. 4252 nás totiž zavedla do lesa, kde jsme si připadali, jakože máme nohy z rosolu. Už nám to nikomu nejelo a jen jsme se modlili, abychom se už brzy napojili na poklidnou cestu kolem Labe. Za obcí Habřinou mezi poli jsme mysleli, že už vskutku vypustíme duši.

Ale pak se po nadjezdu konečně objevily Holohlavy, navázané na Smiřice a původní cyklostezku č. 2! A co víc, napojili jsme se tak akorát, abychom si za náš statečný výkon mohli dát odměnu v občerstvení, kde jsme začínali. Už zde sice byla obsluha, ale protože bylo opravdu horko, toužili jsme jenom po nanuku. Automat, který je prodával, jsem ještě nikdy neviděl – uvnitř sebe měl mrazák, který se po volbě nanuku otevřel a vyndal požadovaný kousek. A ještě k tomu řekl hlášku. Sranda.

Od Smiřic jsme věděli, že už nás čeká jen klidná cesta zpátky na parkoviště v Hradci Králové, ale vše už probíhalo v tichosti. Únava se na nás podepsala. A když jsme konečně zastavovali u auta, měření na mobilu mi ukazovalo necelých 67 kilometrů. Takže projížďka, jak se patří!

Mapa trasy

A závěrem slíbený kvíz aneb co si pamatujete o panu Braunovi ze základky?

Zdroje

Wikipedie Baroko
Wikipedie Matyáš Bernard Braun
Hospitál Kuks