Pocházím z menšího města, kde je pouze jedna základní škola. V roce 2004 jsem poprvé usedla do jedné z jejích lavic a tam to všechno začalo. Říká se, že děti jsou jako guma – tvarovatelné – a i já jsem tenkrát byla ještě hodně „tvarovatelná“. Vše, co mě obklopovalo, mě zároveň do jisté míry ovlivňovalo (tak jako i dnes). Rodina, spolužáci, ale také učitelé.

Dodnes si pamatuji na onen první den na základní škole, kdy do třídy vstoupila velice sympatická dáma, která se nám představila jako paní učitelka. Já, šestiletá holčička, jsem nemohla odvrátit zrak od tak vzdělané a zároveň elegantní paní. Cokoliv, co paní učitelka řekla či udělala, bylo pro mě vždy to správné, ačkoliv dnes bych to tak už nejspíš nehodnotila.

Doma jsem si velice často hrála na to, že jsem paní učitelka, která pro mě tenkrát byla vzorem, a že mám svou vlastní imaginární třídu. Měla jsem vlastní třídnici a učebnice, seznam žáků a jejich hodnocení. Vlastně jsem od malička měla pořád snahu někoho učit nebo poučovat. Když se do naší rodiny dostali moji další 2 mladší sourozenci (nevlastní), rádi jsme si hráli na školu, kdy já jsem byla paní učitelka a oni moji žáci. Společně s naším psem, kočkami a křečkem tvořili moji vlastní třídu. Každý měl svou žákovskou knížku a já měla vlastní razítko, které jsem rozdávala za splněné úlohy. Už v té době jsem měla první představy o svém budoucím povolání. Tyto představy se samozřejmě postupem času hodně měnily. Jednou jsem chtěla být dealerkou různých produktů (vzorem mi byla má teta, která v té době byla dealerkou limonád), jindy jsem zase chtěla být rockovou hvězdou, nicméně u nás v malém městě nikdy nebyla moc příležitost najít kapelu, která by uvítala mladičkou bubenici. Při diskusích o budoucím povolání jsem vždy byla na vážkách.

Jedna hodná paní učitelka mi kdysi vyprávěla o tom, jak si jako malá hrála na školu, která hodně připomínala moji první – imaginární. V ten okamžik jsem zjistila, že to je to, co bych mohla nebo snad i měla dělat a od té doby jsem k tomu směřovala víc a víc.

Ráda doučuji své mladší kamarády například matematiku, která je trápí, ale pro mě je zábavou. Obzvlášť matematika probíraná na druhém stupni základní školy mě doteď moc baví a občas si sama jen tak pro radost nějaké úlohy vyřeším. Nyní pravidelně doučuji pár dětí ze základních škol a není to pro mě práce, nýbrž kvalitně strávený čas v mém oblíbeném oboru a navíc s dětmi, které by se o tom rády dozvěděly více.

Myslela jsem si, že být učitelkou matematiky na druhém stupni základních škol je pro mě dobrý plán.

Nastoupila jsem tedy na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v oboru matematika/informační technologie. Obor mě moc bavil, přednášky byly zajímavé, cvičení byla naučná a semináře aktivní. Při prvním zkouškovém období jsem zažila poprvé v životě ohromný stres, strach z neúspěchu. Jeden předmět byl dokonce za 8 kreditů (což je na vysoké škole hodně vysoká náročnost), takže při jeho úspěšném překonání (i když na druhý pokus) jsem si nadělila cenný dárek – nový mobil.

Byla jsem na sebe pyšná, všechno šlo tak, jak jsem potřebovala a jak jsem si přála. Potíže přišly hned ze začátku druhého semestru. Nevím, jestli to bylo zimní únavou, nebo jestli jsem to prostě jenom nezvládla, nicméně má cesta za absolvováním pedagogické fakulty se nadobro přerušila. Důvod byl jasný, začala jsem nezvládat hlavní předměty, a jakmile vám na vysoké škole ujede vlak, máte jen mizivou šanci, že ho ještě doženete.

Jednoho jarního dne, kdy jsem se začala probouzet ze zimního spánku, jsem prozřela a po sečtení kladů a záporů jsem se rozhodla změnit obor a vlastně i celou školu. Rozhodla jsem se pro studium oboru technologie dopravy a přepravy, na které navazuje obor logistika, což je pro mě zajímavý okruh, ve kterém se při svých brigádách často pohybuji.

Tuším, že si možná budu jednou vyčítat, že nemůžu být učitelkou, ale kdo ví, třeba se k této profesi ještě budu mít šanci dostat.