Stalo se to brzy na jaře, těsně před mými narozeninami. Moc jsem si tehdy přál vlastního psa. Neustále jsem prosil rodiče, ať mi jako dárek k narozeninám koupí pejska. Opravdu jsem se snažil. Byl jsem hodný jako snad ještě nikdy v životě. I ve škole mi to celkem šlo. A pak se to stalo...

Vracel jsem se z nákupu a u dveří našeho domu cosi kňouralo. Překvapení. Chlupaté, černé a naříkající. Hned jsem pochopil, že je to zatoulané štěně, které někdo přestal mít rád a prostě jej vystrčil na mráz. Vzal jsem ho domů, vykoupal a dal mu najíst. Prosil jsem rodiče, abych si Reka, tak jsem pejska pojmenoval, mohl nechat. Bydlíme ale v panelovém domě, kde je málo místa a rodiče mi vysvětlili, že by se pejskovi u nás asi nelíbilo, protože by neměl dost prostoru k běhání a trhání. Nakonec jsem to uznal.

Řešení našel tatínek. Od něj jsem se dozvěděl, že téměř v každém městě je útulek pro psy. Je to zkrátka takový dětský domov pro psy. Pracují tam lidé, kteří o pejsky vzorně pečují. Je o ně dobře postaráno a čekají na to, až si je domů vezme nějaký hodný člověk, který má na výchovu pejska čas a hlavně prostor.

Rek je zatím v útulku. Pravidělně za ním chodím a spolu čekáme na jeho nového pána.