Každý knižní bloger po tom touží a každý ví, o co se jedná. Recenzní výtisk... kniha, která se dostane jen za napsání recenze. Nemyslím si, že jsem nějak moc zkušená, abych vás ohledně tohoto tématu poučovala, ale musela jsem napsat článek ohledně toho, jak jsem se k němu dostala já.

Když jsem s blogem začínala, nevěděla jsem, o co se jedná. A když jsem to zjistila, přišlo mi to skvělé. Jenže jsem zatím nevydala žádnou recenzi, se kterou bych byla trošku spokojená, a navíc jsem je nevydávala pravidelně. Byla jsem v knižní komunitě krátce, takže jsem si řekla, že nebudu zkoušet nikam psát. Proč taky?

Po zhruba dvou měsících blogování jsem sice věděla, o co se jedná, ale nijak mě to nezajímalo. Recenze jsem nevydávala pravidelně a byla jsem ráda, že jsem stihla jednu za měsíc. Skoro nic se tedy od začátku nezměnilo.

Jenže v prosinci se ve mně něco zlomilo a mě začalo recenzování najednou strašně bavit. Dokonce víc, než další články o knihách - recenze se zkrátka staly mou prioritou. Ty starší jsem upravila do přijatelného stavu (vzhledově, obsahově jsem je nechala, abych viděla svůj pokrok - ovšem můj styl se opět změnil, takže staré recenze jsem nechala tak, jak jsou) a nakonec začala pročítat návody o tom, jak vlastně takový email do nakladatelství psát.

Byl konec prosince, měla jsem prázdniny a řekla jsem si, proč to nezkusit. Napsala jsem email jednomu z mých oblíbených knihkupectví a čekala a čekala...

Až mi od nich přišla odpověď. Nikdo, kdo tohle nezažil, si nedokáže představit, jak jsem se cítila. Bála jsem se email otevřít, ale zároveň strašně doufala, že už ho budu mít přečtený. Byla jsem natěšená, ale zároveň jsem se bála. Přemluvila jsem se ke kliknutí a čím více jsem četla, tím byl můj úsměv větší. Ano! Opravdu mi jeden recenzní výtisk pošlou!

U spolupráce s Megaknihami mě hrozně zaujalo to, že se snaží vyhovět co nejvíce přijatelným zájemcům, aby dostalo možnost co nejvíce lidí. Napsali mi, že mi zdarma jednu knihu pošlou a ať jim napíšu adresu a samozřejmě odkaz na ono dílo. Slečny Hanka a Lenka, které věci s blogery organizují, navíc zněly moc mile a hned mi nabídli, že si budeme tykat. Celý email na mě celkově úžasně působil. Okamžitě jsem jim odepsala a čekala na jejich odpověď. Čekání je na tom celém nejhorší.

Odpověděli mi, že mi přijde SMS, jakmile knihu pošlou, takže následovalo kontrolování mobilu snad každou sekundu. Připadala jsem si jako mé šestileté já, které zapínalo mobil a hlásilo každou chvilku, kolik je hodin, protože už mělo vlastní mobil...

Konečně jsem se dočkala a když jsem jednou přišla ze školy, na stole jsem našla onen vytoužený balík. Ihned jsem ho roztrhala a do knihy jsem se okamžitě začetla. Kromě ní jsem v balíku našla ještě krásnou záložku (konečně jinou, než tu s těmi ovcemi) a nálepku s megakniháckou pandou.

Nakonec chci moc poděkovat celému knihkupectví a jejich spolupráci s nimi mohu jen doporučit. Myslím si, že si lidí, kteří u nich nakupují, opravdu váží, a totéž mohu říct o blogerech, kteří s nimi spolupracují.