Alíkovina

Jak jsem se dostala ke koním

vydáno  •  Volný čas venku
Už odmalička jsem milovala koně. Bráška na nich vždy o prázdninách jezdil a já mu pomáhala s čištěním koně a péčí o něj. Byla jsem ale ještě moc malá na to, abych se mohla na koni povozit. Potom ale nastal zásadní okamžik. Podařilo se mi přemluvit mamku, abych se mohla na koi také svézt.

Posadili mě na poníka, holčičce jménem Ziki, a vodili mě po dvoře. Když byl čas sesednout, křičela jsem, že nechci slézt a tak mě vodili ještě chvíli. K Ziki mám stále veliké pouto, i když na ní dávno nejezdím.

Potom jsem začala jezdit i s bráškou každé prázdniny. Postupně mě to začalo bavit víc a víc. Když máma uviděla, jak moc jsem do koní zapálená, zařídila mi pravidelný kurz ježdění. Jezdila jsem tedy jednou týdně a ještě každé prázdniny.

Tak tomu bylo dva roky. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. O dva roky pozděj našla moje spolužačka výbornou stáj. Začaly jsme do ní obě chodit. Jezdila jsem tedy dvakrát týdně.

V nové stáji mi přidělili valáška jménem Luke. V nové stáji jsem se ježdění učila mnohem rychleji. Opustila jsem tedy stáj předchozí a jezdila dvakrát týdně na Lukovi. Tak tomu bylo třičtvrtě roku. S Lukem jsem jela svou první soutěž.

Stala se ale hrozná věc. Majitel Luka se rozhodl, že ho prodá. A tak se i stalo. Probrečela jsem spoustu nocí. Měla jsem veliké štěstí, že se dostal k jedné moc hodné dívce. Psala jsem si s ní přes email a potom jsme se domluvily, že se za Lukem přijedu podívat. Jela jsem za ním a ujistila se, jak moc dobře se má. No, i tady platilo: „Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Po pár měsících jsem přestala brečet, ale stále jsem na Luka nezapomněla. Bude v mém srdci navždy.

Na ježdění jsem dostala klisničku velšského poníka, Princeznu. Trénovaly jsme spolu a přišly první hobby závody. Princezna byla ale moc lekavá a neměly jsme dost natrénováno, abychom mohly jet společně. Závod jsem tedy jela s koněm své trenérky. S Alfem. Jeli jsem drezuru Z1 a skončili jsme čtvrtí. Byla jsem nadšená.

Následovaly i další závody, ty už jsem jela s Princeznou. Trénovaly jsme usilovně až přišel osudný den. Trenérka se zeptala, jestli bych si nechtěla udělat jezdeckou licenci. Horlivě jsem přikyvovala a tak nastalo období učení na zkoušky. Učila jsem se dnem i nocí a na zkouškách jsem obstála. Získala jsem jezdeckou licenci a mohla tak závodit i oficiální závody. Jezdily jsme s princeznou parkury i drezury. Vyhrávaly stužky. S Princeznou jsme si vybudovaly veliký vztah. Ostatně na Princezně jezdím i teď.

Chtěla bych vám ještě něco říct. Jezdectví je výjimečný sport. Kůň má svou vlastní hlavu. Je to živá bytost. Ne stroj a to znamená, že je kůň váš přítel a partner. A toho bychom si měli vážit.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 10. července 2016 ve 22:11.
Kozesinka v něm napsala:

Moc malá?

Člověk přece není nikdy příliš malý na to, aby mohl jezdit na koni! Byl mi sotva rok, teprve chvilku jsem uměla běhat, když  mě povozili na slepé kobyle. Jezdit sama se učím od okamžiku, kdy jsem měla dost dlouhé nohy, abych mohla ovládat poníka. Podle čeho se u vás soudí, kdy už je člověk dost velký?

Příspěvek z 29. června 2016 ve 14:02.
mandragora1 v něm napsala:

Jde to. :)

Ahoj, docela pěkný článek, opravdu. :) Jestli mohu poradit, příště si dávej více pozor na něktré pravopisné chyby. Jinak to je celkem pěkné. :)Také jezdím na koni, jak sis mohla i přečíst  mém článku Já a Koně. Koně jsou velmi krásná a ušlechtilá zvířata. Mohu se zeptat jak dlouhouž jezdíš a jaký styl? :)

Příspěvek z 21. června 2016 ve 22:36.
MakiBlog v něm napsala:

To jsem ráda a moc ti děkuju. V ježdění určitě pokračuj. Je to krásný sport. 16