Alíkovina

Jak jsem se měla bez vás?

vydáno  •  Vztahy

Ahoj, už jsou to skoro dva roky, co jsem z Alíka odešla. Někteří si mě možná ještě pamatujete, někteří už moc ne a s některými z vás jsem se ještě neseznámila. Během těch skoro dvou let jsem zažila spoustu věcí, o kterých bych se s vámi chtěla podělit.

Začneme od začátku, tudíž představením. Jsem holka, je mi skoro 15 let a chodím na základní školu.

Když jsem se z Alíka odhlásila, tak mi bylo čerstvě 13. Tehdy jsem ale netušila, co všechno mě potká. Když jsem byla malá, ještě na prvním stupni, tak jsem byla celkem tlustý dítě, ne takový to obézní, ale spíš takový to trochu buclatější, ostatní děti se mi kvůli tomu občas smály, ale o prázdninách mezi pátou a šestou třídou jsem hodně vyrostla, takže jsem vypadala o dost hubenější, měla jsem asi 54 kg na 162 cm, byla jsem tehdy spokojená, jenže časem jsem trochu vyrostla a tudíž i trochu přibrala, vadilo mi to, bála jsem se, že budu zase tlustá, že se mi budou děcka zase smát a že se zase najde někdo, kdo mě bude za to všechno mlátit, tohle všechno se dělo ještě, když jsem na Alíkovi byla úplně normálně.

Potom, co jsem Alíka opustila, moje touha být co nejhubenější byla čím dál tím větší, pamatuji si, jak jsme šli s rodinou na celý den plavat a já jsem snědla, za ten den, jenom kousek bagety a broskev a měla jsem pocit, že je to strašně moc a že z toho strašně ztloustnu, protože v broskvi je cukr a bageta je pečivo. Vážila jsem se 7 - 8× denně, někdy i víckrát. Vstávala jsem o hodinu dřív, než jsem musela, abych mohla cvičit, snídaně, svačiny a obědy, co mi chystala máma, jsem tajně vyhazovala, abych je nemusela jíst. Když mi máma chtěla dát nějaké jídlo, tak jsem na ni řvala, ať mi to nedává, že mě vykrmuje jako husu, že jsem tlustá. Vzpomínám si, že kraťasy ve velikosti 32/34 mi v té době padaly a přes zadek mi byly úplně volné.

Pak jsme se školou šli na výlet a tam se to už totálně zvrtlo, jedna spolužačka mi řekla, že jsem tlustá, myslela to jen částečně jako srandu a částečně jako ironii, ale mně to nedošlo. Hned, jak jsem přišla domů, jsem začala brečet a zavřela jsem se u sebe v pokoji, bylo toho na mě v tu chvíli moc, vybavovaly se mi ty všechny věci, na které jsem chtěla zapomenout, na spolužáky, co se mi smáli, na toho kluka, co mě mlátil, když jsem byla malá, na všechny ty lidi, co mi kdy řekli, že jsem tlustá. Připadala jsem si hnusná, odporná, tlustá, hloupá, zlá, nepříjemná, nechutná, byla jsem naprosto zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat, když vlastním tak odporné tělo a když mám tak zlou a příšernou povahu, když jsem taková mrcha a tolik špatný člověk. A pak mě napadlo „řešení“, šla jsem do koupelny, otevřela jsem skříň, našla žiletku, šla zpátky do pokoje, pustila song Something just like this a řízla jsem se a znova a znova a znova....
Nebyl to žádný pocit, krev tekla a barvila mi do červena okraj ponožky (ano, řezala jsem se na levé noze), necítila jsem nic, žádnou bolest, žádné pocity, zoufalý bzukot myšlenek v mé hlavě ztichl, ocitla jsem se ve svém malém a zdánlivě osvobozujícím kousíčku prázdnoty.

Po té, co jsem se poprvé pořezala, tahle „úžasná“ prázdnota trvala několik týdnů, a když ve mě znovu něco vyvolalo jakýkoliv pocit, tak jsem se pořezala znovu, řezání se je návykové, a proto jsem se potřebovala řezat čím dál tím víc a víc, na začátku mi stačily 3 říznutí za měsíc, ale někdy kolem Vánoc jsem si jich udělala 10 - 20 za den, ale to bychom předbíhali, mezi tím vším jsem potkala jednoho kluka, který bude pro pokračování příběhu moc důležitý, říkejme mu třeba Ořech, XD.

Ořech trpěl a dodnes trpí velkou nadváhou a když jsme se poprvé seznámili, tak jsem na něj nebyla zrovna milá. Každopádně Ořech byl na mě i přes to všechno vždycky milej, hodnej a vždycky mě bránil naprosto před kýmkoliv. Jak jsem již řekla, řezala jsem se čím dál tím víc a někdy na konci prosince jsem se pokusila o sebevraždu, nepovedlo se mi to a z toho šoku, že jsem se ocitla tak blízko smrti, jsem se rozhodla se přestat řezat a navíc jsem se bála, aby na to nepřišli rodiče, protože máma si jednou všimla, že mám na rukách jizvy. Bohužel mi moje předsevzetí moc dlouho nevydrželo, už první týden po Vánočních prázdninách jsem se začala řezat znovu.

„Naštěstí“ se mi začal líbit Ořechův kamarád. Byl a je to nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděla, je v obličeji krásný, jako anděl, a jeho postava je naprosto dokonalá. Samozřejmě, jak už to u takových krásných kluků bývá, mají v hlavě místo mozku kupku sena. Hned, jak zjistit, že se mi líbí, tak šel za učitelkou a řekl jí, že ho prý pořád „stalkuju“ a že se furt Ořecha ptám na to, kde bydlí, a že ho určitě přijdu znásilnit a že ho zamču někam do sklepa a že to je úplně jasný, že to tak je, protože jsem psychopatka, protože se řežu. Ořech sice popřel, že bych se kdy ptala na adresu jeho kamaráda, ale té učitelce to nestačilo a dodnes po mě kvůli tomu jde, jako slepice po flusu.

I přes to, co mi můj „miláček“ udělal, jsem se nikdy neřezala kvůli němu, časem jsem se rozhodla trochu přibrat, protože jsem si myslela, že se mu potom budu líbit víc, protože jsem ho jednou slyšela, jak mě pomlouvá a směje se mi a říká, že nemám žádné prsa a ani žádný zadek. Přibrala jsem celkem hodně, asi 16 kg, jenže kamarád Ořecha mi ani nevěnoval pozornost, připadala jsem si strašně, zase jsem měla pocit, že jsem tlustá, a zase jsem začala hubnout a řezat se. A takhle to pokračovalo dál, až do konce školního roku.

Na konci školního roku jsme se ale překvapivě s Ořechem začali dávat dohromady a o prázdninách jsme se dali dohromady úplně (tak a tady můžou přestat číst lidé, co chtějí příběh s dobrým koncem). Řekla jsem Ořechovi o všem, co se mi stalo, nikdy jsem nevěřila nikomu tak moc jako jemu, měl mě rád, staral se o mě, byl na mě hodnej, říkal mi, že jsem hezká a že nejsem tlustá, kdykoliv jsem měla pocit, že jsem. Díky Ořechovi jsem se neřezala celé dva měsíce prázdnin a podařilo se mi přibrat na pořádných 67 kg, tuhle váhu na výšku 170 cm mám dodnes, takže jsem pěknej macek XD.

Bohužel jsem se začala v našem vztahu s Ořechem nudit a podařilo se mi mu hodně ublížit (duševně, ne fyzicky) a od té doby mě Ořech nechce ani vidět. Opravdu moc lituju toho, co jsem Ořechovi udělala, a moc mi chybí, ale s tím teď už nic nezmůžu, Ořech moje omluvy prostě nebere. Byla jsem opravdu strašně moc nešťastná z toho, co jsem Ořechovi udělala, že jsem se začala zase řezat a pak někdy kolem března tohoto roku zase zkoušet hubnout, tentokrát ne z přesvědčení o tom, že jsem tlustá, ale proto, že jsem to vzala jako další možnou formu sebepoškozovaní se, chtěla jsem se potrestat, za to, co jsem mu provedla.

Mého rychlého úbytku váhy si ale téměř hned všimla jedna učitelka a skoro doslova mě dokopala k tomu, abych zase jedla, a řezat se od ledna nemůžu, protože půjdu po prázdninách na patnáctiletou prohlídku k lékaři a potřebuju, aby se mi zahojily jizvy, aby na to máma a doktorka nepřišly .

Časem jsem ale našla nějaké selflove stránky na Instagramu a před nedávnem jsem se rozhodla, že se budu snažit se mít raději a víc si sebe vážit a víc se starat o své tělo. Zvláštní je, že od té doby, co se snažím se víc respektovat a mít víc ráda svoje špeky, strie na bocích atd., tak mi víc a víc lidí říká, že jsem krásná, že mi to sluší. Nevím, co bude dál, ale doufám, že se už k hubnutí a sebepoškozovaní nikdy nevrátím.
Jinak mezi vedlejší účinky tady toho mého šílenství patří například celkem dost nepravidelná menstruace, neustálý pocit hladu a spousta dalších nepříjemných věci. Osobně doufám, že lidem, kteří si toto přečtou, bude jasné, že tudy cesta rozhodně nevede, a že nebudou opakovat moje chyby.

Autorka: (14 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (24)

Příspěvek z 23. června ve 13:12.
anavercadav v něm napsal:

fyrefli: Jj... Tak si užij prázdniny Doufám, že mi ta puberta nepřinese to, co tobě ;-D
Doufám, že dál už budeš mít lehčí život>X<-

Příspěvek z 22. června ve 23:00.
fyrefli v něm napsala:

anavercadav:Taky si na tebe pamatuju XD, hodlám tu být přes prázdniny,pak se uvidí....

Příspěvek z 22. června ve 21:34.
anavercadav v něm napsal:

Představ si, že si na tebe pamatuju:D
No ty jsi toho teda prožila hodně...
No i když jsi odešla sotva, co jsem se na Alíkovi rozkoukala.
Neřekla bych že to budeš mít tak těžké, a úplně jsem zapoměla, že jsi někam psala, že ještě vrátíš a napíšeš o tom článek, takže jsem si postupem času myslela, že se už neukážeš, doufám, že ještě chvíli na Alíkovi vydržíš...