Žádné mapy, žádná data a občas ani signál

V našich končinách Pardubického kraje máme poměrně dost husté lesy. Jsou krásné, křižuje je spousta cest, ale možná právě o to snazší je v nich ztratit směr. Už nevím, jak přesně je to dlouho, nicméně v té době jsem do jisté části lesů chodil poměrně často. Vždycky jsem vzal psa a šel se projít. Bylo jedno, jestli je léto nebo zima. I proto jsem si tehdy myslel, že tamější končiny dobře znám. Na vysvětlenou – jsem totiž docela konzerva. V té době jsem sice s sebou samozřejmě nosil mobil, ale neměl jsem na něm offline mapy ani nic takového. A data nemám dodnes. Byl jsem tedy odkázaný opravdu jen na svůj orientační smysl.

Tehdy jsem vyšel ze svého obvyklého výchozího bodu. Pes spokojeně čmuchal a pobíhal podél cesty. Příjemně nám to utíkalo a když jsem došel asi do poloviny zamýšleného okruhu, odbočil jsem na cestu podél ohrazení. Myslel jsem si, že vím, kde jsem, věřil jsem totiž, že jdu po cestě, která, sice hlouběji v lese, ale kopíruje silnici. Jak jsem později zjistil, šel jsem ale na cestě, která byla přesně kolmo – vedla tedy hlouběji do lesa.

I proto, že jsem věřil své orientaci, jsem se rozhodl vyzkoušet cestu, kterou jsem předtím nikdy nešel. Vědomě jsem si ji vybral – byla široká, výrazná, říkal jsem si, že po ní dojdu k silnici. Kolem mě se tehdy začalo pomalu smrákat, tak jsem si říkal, že to mám akorát. Bohužel cesta se ale po nějaké chvíli začala zužovat, až nakonec skončila.

Cesta, která nikam nevedla

Snažil jsem se nepanikařit. Ocitnul jsem v tmavnoucím lese, bez záchytných bodů, a hlavně bez cesty pod nohama. Vracet se nemělo smysl, věděl jsem, že bych se ještě více zamotal, protože mi došlo, že už když jsem tu cestu vybíral, jsem musel být někde jinde. Zhluboka jsem tedy dýchal a pokračoval roštím dál. V ruce jsem třímal mobil a přemýšlel, co budu dělat, pokud nenajdu žádnou cestu. V daných místech je totiž hodně špatný signál. V hlavě jsem si přehrával, jak volám domů (snad se dovolám) a prosím rodiče, aby přijeli na kraj lesa a troubili. Že bych se třeba zorientoval. Asi hloupost, ale v danou chvíli už jsem opravdu nevěděl, co dělat.

Zimní les je prostě jiný

Kdo chodí v zimním lese, byť i bez sněhu jako tehdy já, sezná, že ten les zkrátka vypadá jinak. Je pustý, jsou vidět místa, která obvykle vidět nejsou, cesta se ztrácí pod napadaným listím.

Nevím, jak dlouho jsem šel, ale najednou jsem se ocitnul na menším kopečku, ze kterého jsem měl jakýs takýs výhled. A pod ním jsem uviděl štěrkovou cestu. Zajásal jsem. Byla opravdu dobře viditelná, bylo jasné, že někam povede. Jenomže, na kterou stranu se vydat? Vpravo nebo vlevo? Nakonec jsem zabočil vlevo – rozhodnutý, že i kdybych měl vyjít na druhém konci lesa, z téhle cesty nikam neuhnu. Les kolem mě pořád tmavnul, utíkal jsem po ní tehdy jako splašený.

Cesta pod kopcem

A pak jsem potkal nějaké cyklisty. Skoro pláčem jsem se jich ptal, kde najdu vesnici, a ukázalo se, že jdu správně. Ještě notnou chvíli jsem šel neznámým lesem, než jsem došel k odbočkám, které jsem znal. Po nich už jsem doslova letěl. Na silnici jsem vylezl za téměř úplné tmy. Všechno dobře dopadlo. Můj příběh o ztracení má ale ještě pokračování.

Mrtví nade mnou drželi ochrannou ruku

Samozřejmě mi to totiž nedalo a s už větší rozvahou jsem studoval nejen na mapách, ale i v terénu místa, kudy jsem šel. Dodnes sice netuším, jak se mi podařilo si splést ony cesty u ohrad, od této chvíle jsem si dnes ale na téměř 98 % jistý, že vím, kde jsem bloudil. Byl jsem přes 2,5 km hluboko v lese. A zjistil jsem zajímavou věc. V místě, kde jsem se vynořil na štěrkové cestě pod kopečkem, ze kterého jsem se skoro skutálel, se nachází o cca 200 metrů dál pomníček. Je to kříž, který upozorňuje na neštěstí, které se tu stalo v roce 1933. Tehdy tudy šli muž a žena a zasáhl je blesk. Oba zemřeli.

Kříž v lese

Když jsem to zjistil, dost mě zamrazilo. V rámci zkoumání okolí jsem totiž objevil, že kdybych se tehdy ten večer vydal vpravo, do civilizace bych sice také došel, ale asi o mnohem, mnohem déle. Respektive, došel bych na rozcestí o třech směrech – a záleželo by, kam bych se tehdy vydal. Správně by byla cesta vpravo, která je z těchto tří ale nejméně výrazná, byť to tak úplně nevypadá.

Rozcestí

Takže, dodnes děkuji Anně Baladové a Karlovi Poláčkovi, že mě poslali správně doleva. Když jdu kolem jejich křížku, vždycky se zastavím a „udělám jim křížky“.