Kdysi dávno jsem se příliš nezúčastňoval klasických dětských táborů, mimo jiné proto, že tehdy byly povoleny pouze (nebo zejména) tábory pionýrské, a já jsem nebyl členem Pionýrské organizace. O něco později jsem se pak zúčastňoval různých brigád, které měly do jisté míry charakter tábora, například pod hlavičkou Prázdnin s Brontosaurem. A právě na jedné takové lesní brigádě jsem se v rámci mimopracovních aktivit poprvé setkal s tou noční orientační hrou.
Bylo to někdy v devadesátých letech. Mobilní telefony ještě nebyly, o existenci GPS se hovořilo stejně jako o letech na Měsíc jako o věci, která existuje, ale pro běžné občany je nedostupná. Dostal jsem se na týdenní brigádu v lese, kde jsme měli, pokud si dobře vzpomínám, odstraňovat náletové dřeviny na nějaké louce, kde rostly nějaké chráněné květiny a ty náletové dřeviny je ohrožovaly. Protože jsme to dělali pro Lesní závod, byl Lesní závod vstřícný a přidělil nám takovou paseku v lese, abychom si tam na ten týden postavili stany a byli tam ubytovaní.
Účelem pobytu byla nejen práce, ale i zábava. Takže dopoledne se pracovalo, ale odpoledne a večer se hrály různé hry. První zatažení do hry se konalo hned na začátku, kdy jsme na výzvu vedoucích všichni odevzdali své hodinky. Celý zbytek pobytu jsme se měli řídit podle aktuálních pokynů, aniž bychom věděli, kolik je hodin. Docela zajímavá zkušenost. Je pravda, že v místě ubytování zůstávali dva lidé, kteří chystali oběd. A ti museli vědět, na kdy. Za tím účelem ráno dostali budík, který ukazoval nějaký nesmyslný čas, například půl druhé, a pokyn, aby oběd nachystali na dobu, kdy bude ukazovat například sedm. Je to trochu nezvyk, týden netušit, kolik je hodin, ale bylo to zajímavé.
Jak nás v noci vyhnali ven
Jednou takhle v hluboké noci se stalo, že nás vedoucí budili a vyháněli ze stanů za hluboké tmy, k tomu pronášeli nějaké nesmyslné slovo, už nevím, přesně, jaké, něco jako „invaze“ nebo „evakuace“ nebo tak něco, a shromáždili nás na plácku mezi stany. Samozřejmě že když jsme šli za hluboké tmy ze stanů, tak jsme měli v rukou baterky, ty nám hned všem zabavili, aby nám prý nepřekážely. Nevím, kolik bylo hodin, ale podle hvězd to mohlo být něco po půlnoci. Pak nám zavázali oči šátkem a vyzvali, abychom se chytli za ruce. A pak oni chytli za ruku toho prvního a vedli nás cestou necestou neznámo kam. Po nějaké době se ukázalo, že s těmi šátky daleko nedojdeme, tak nám je dovolili sundat. A tak jsem sledoval hvězdy a zjistil, že jdeme na jih.
Velký vůz a Polárka
Po nějaké době se od nás odpojili ti, co byli za námi, a krátce na to k nám přistoupil někdo z vedoucích a vyzval dvojici, ve které jsem byl, že se máme odpojit. Dostali jsme mapu a pokyn, abychom se dostali zpátky do tábora. No jo, jenže k čemu je mapa, když je hluboká tma a baterky nám zabavili a nevrátili? Tak jsem navrhl, abychom šli směrem na sever, protože nás vedli na jih, takže naše tábořiště by mělo být na severu. Nějakou dobu jsme šli k severu, a pak začala obloha malinko blednout. A někde na obzoru jsme viděli několik postaviček. Kdo by to mohl být? Nepochybně někdo od nás, protože žádný normální člověk se nebude v noci potulovat po lese. Tak jsme usoudili, že zkusíme jít za nimi. Pro jistotu tak, aby nás neviděli.
Po nějaké době jsme nabyli dojmu, že ti před námi jsou ti naši vedoucí. Šli jsme pořád za nimi, v domnění, že nás dovedou do tábora. Ale pak jsme začali mít dojem, že ta Polárka na obloze je nějak moc vlevo a ti před námi jsou nějak moc vpravo. Že by o nás věděli a schválně šli špatně, aby nás někam zavedli a pak se nám vysmáli? No, možné to je. Jenže co je lepší? Jít za nimi špatně a nechat se vysmát, nebo jít samostatně a někde v tom lese zabloudit? Tak jsme šli pořád za nimi, s tím, že se nám možná vysmějí, ale aspoň přežijeme.
Po nějaké době, když už skoro bylo vidět, jsme se přiblížili k nějaké silnici. Ta skupinka před námi, a teď už byla vidět docela dobře, přešla přes silnici a pokračovala dál. Když jsme k silnici došli my, tak jsme se zastavili a rozhlédli. V tom místě byla autobusová zastávka a lampa veřejného osvětlení a kousek vedle začínala nějaká vesnice. Co víc jsme si mohli přát? Pod tou lampou jsme se konečně mohli podívat na tu mapu, kterou jsme dosud v té tmě bez baterky nemohli použít, a podle autobusové zastávky a vesnice jsme v mapě našli, kde jsme. A taky jsme zjistili, že teď se máme po té silnici vydat doleva. Tak jsme se vydali doleva, a za chvíli se nám, s použitím mapy, protože už bylo světlo, podařilo dojít až do našeho tábořiště.
No, první jsme nebyli, ale úplně poslední taky ne. Krátce po nás dorazila ještě nějaká skupinka – no, a už chyběli jen vedoucí. Ještě hodnou chvíli, možná hodinku, jsme čekali, než dorazili. A ukázalo se, že to nebylo tak, že by schválně šli špatně, aby nás zavedli na nesprávnou cestu – oni na orientační hře, kterou sami organizovali, sami úplně regulérně zabloudili! To bylo na té akci nejlegračnější.
Jak jsme v noci vyhnali děti ven
O řadu let později jsem na některých táborech nebo letních pobytech dělal jednoho z vedoucích. Připravovali jsme pro děti mimo jiné různé zajímavé hry a atrakce. A tehdy jsem si vzpomněl na tu noční orientační hru a navrhl ostatním vedoucím, že bychom to mohli pro děti nachystat. Ostatní vedoucí souhlasili, tak jsme se do toho dali. Samozřejmě že pravidla bylo nutno přizpůsobit tomu, že šlo o děti do 15 let, takže jsme je nemohli nechat chodit po lese samotné, obzvlášť v pohraničí (to bylo ještě před naším vstupem do EU). Takže jsme stanovili, že s každou skupinkou dětí půjde jeden vedoucí, ale nesmí jim radit, oni si musí poradit sami, vedoucí je bude jen tiše doprovázet. Dále vzhledem k tomu, že šlo o děti, které jsme učili standardně pracovat s mapou a buzolou, nikoli podávat nějaké nadpozemské výkony, bylo stanoveno, že každá skupinka obdrží mapu, buzolu a baterku. Což jsou pomůcky, které by jim na jejich úrovni znalostí měly stačit k bezpečnému návratu.
Tehdy jsme měli 15 dětí, rozdělených do tří družstev. Každému družstvu byl přidělen jeden vedoucí jako doprovod, a rozdělili jsme si směry, kterými vyrazíme, abychom se nepotkávali. Já jsem dostal to družstvo, které mělo v celotáborové soutěži nejvíc bodů, aby se to trochu srovnalo. A byl mi přidělen směr na severozápad. Dohodli jsme se, že po jedné hodině v noci je vzbudíme, aby se zhruba ve dvě vyrazilo, a pak že je povedeme 60 minut se zavázanýma očima, po 60 minutách zastavíme, sundáme jim šátky, vydáme mapu, buzolu a baterku a vyzveme je, aby se vrátili na místo ubytování. Dále jsme se dohodli, že minimálně do 5 hodin ráno jim nesmíme nijak radit. Po páté hodině ranní jim v případě nutnosti podle vlastního uvážení můžeme poradit, kdyby bylo nejhůř. Dřív ne.
Den před akcí jsem si na mapě vytipoval místo, kam je zavedu, a osobně jsem si to prošel. Ve vzdálenosti 60 minut chůze jsem našel místečko v hustém lese, kde byla tma i ve dne. To místo se mi líbilo z několika důvodů.
Nastala noc. Děti šly spát a my jsme taky předstírali, že jdeme spát. Po jedné hodině jsme je začali budit a tahat je ze spacáků. No, bylo to obtížné, ale podařilo se je vyhnat. Sdělili jsme jim, že budeme hrát hru, a ať se obléknou na delší pobyt venku. Pak jsme jim zavázali oči a kolem druhé podle dohody vyrazili. Vedl jsem svou skupinku nejkratší cestou na vytipované místo. Krátce po odchodu si všimli, že jdeme přes železniční trať. Za prvé, to blikající bílé světlo prosvítalo i skrz ty šátky, a za druhé, i nohama poznali, že jdou přes koleje. No a pak jsem je vedl dál a dál, a po 60 minutách jsme došli na místo.
Tam jsem jim dovolil sundat šátky, dal jsem jim baterku, mapu a buzolu a řekl jim, že se mají dostat zpátky. Naivně se zeptali, kde jsou. Vysvětlil jsem jim, že na to musejí přijít sami, že já jim radit nebudu a že používat mapu a buzolu jsme je učili. Asi dvacet minut se radili, pak popošli a po 15 metrech narazili na cestu. Překvapilo je, že těch 20 minut v tom hlubokém lese byli jen kousek od cesty. Nějakým způsobem dospěli k názoru, že jsme šli na jih, a že tedy je zapotřebí jít na sever. A vydali se po té cestě směrem na sever. Po nějakých 5 až 10 minutách jsme došli k rozcestí. Zkontrolovali buzolu, kde je sever, a bylo legrační vidět to překvapení „Cože? Sever je tady? Vždyť před chvílí byl támhle!“ Ona ta cesta, po které jsme šli, zatáčela přesně v takovém poloměru, že se v té tmě zdála rovná, ale přitom těch 10 minut stačilo na to, aby se otočila do úplně jiného směru.
Většinu cesty řídil ten nejstarší, kterému bylo skoro 15 a byl taky u skautů, takže měl hodně zkušeností. Rozhodl, že se z toho rozcestí půjde dál na sever. A na několika dalších rozcestích vždycky stanovil, že se půjde po nejvýraznější cestě co nejvíc na sever. Což v situaci, kdy člověk netuší, kde je, je správný postup – cesta většinou vede k nějakému orientačnímu bodu, a když se postupuje jedním směrem, ať už kterýmkoli, tak se prostě někam dojde a netočíme se v kruhu.
Nakonec jsme došli k nějakému rozcestí, ze kterého vedla už docela široká cesta, a kousek vpravo od té cesty přes pole bylo vidět světlo asi od nějaké vesnice. A tehdy ten nejstarší ztratil soudnost a místo po té cestě rozhodl jít přímo přes pole k té záři. Nebyl to dobrý nápad. Po několika desítkách metrů jsme měli boty mokřejší, než kdybychom šli potokem. Nejmladší účastník, ve věku 10 let, který si v noci v tom spěchu nestačil vzít ponožky, si musel sundat tenisky a jít bos, protože ty totálně mokré tenisky ho dřely. Naštěstí jsme nenarazili na žádné střepy. A po asi kilometru v té totálně mokré trávě plné rosy jsme došli k vesnici.
Tedy dorazili jsme k silnici na okraji vesnice. Tam bylo všechno – autobusová zastávka s jízdním řádem, turistické značky se směrovkami i dopravní značka Začátek obce. V kombinaci s mapou úplně všechno, co je zapotřebí k orientaci. Nicméně ten najstarší se nějak zasekl, dostal totální okno a nebyl schopen nic vymyslet. Vedení se ujal další účastník, kterému bylo asi 13. Napřed tedy hledali v mapě, kde jsme. Hledali legračně dlouho. Po nějaké době se jeden podíval do levého horního rohu mapy a překvapeně zvolal: „Cože, my jsme až tady??“ No jo. Když jsem je hodinu vedl na severozápad, a oni pak další hodinu šli dál na sever, tak se každým kilometrem vzdalovali od cíle cesty. No ale teď už tedy v mapě našli, kde jsme, a nebyl problém najít podle mapy silnice, které nás dovedou domů. Ještě se na chvíli zasekli, když nevěděli, kterým směrem se po sé silnici vydat, a to to byla rovná silnice, nikoli nějaké serpentiny nebo pětiramenná křižovatka. No ale nakonec se vydali správným směrem.
Pak ještě bylo trochu legrační, když po chvíli chůze, asi tak v 4:55, jsem řekl, že za pět minut jim řeknu, zda jdou správně. Měli tendenci se zastavit a těch pět minut čekat. Což jsem jim zatrhl a šli jsme dál. A v 5:00, když už jsem směl radit, jsem řekl, že jdeme správně. No a pak už jsme šli, bylo jen otázkou času, kdy dojdeme na místo. A tam jsme dorazili asi tak v půl sedmé. Tedy tři a půl hodiny od třetí hodiny, kdy si v tom lese sundali ty šátky.
No, dá se říct, že postupovali logicky, že když netušili, kde jsou, se vydali jedním směrem, než narazí na orientační bod. Možná trochu zaváhali s tím, že zapomněli, že jsme šli přes tu trať, čehož si všimli a nahlas to komentovali. V té oblasti vede jen jedna trať, což se dalo vyčíst i z té mapy, a kdyby hledali aktuální polohu na druhé straně trati, než bylo naše ubytování, tak by poznali, že jsme šli na sever, a ne na jih. Na jihu od místa ubytování trať nebyla.
Nicméně účel hry byl splněn, ta skupinka, kterou jsem měl na starosti a která měla nejvíc bodů, přišla nejpozději, tudíž dostala nejmíň bodů a tím se bodové hodnocení trochu srovnalo. A jak si vedly ostatní skupinky? Jedné se podařilo se z místa, kam je vedoucí vedl hodinu, vrátit za hodinu a dvacet minut, což je velice slušný výkon. Ovšem nejlegračnější to bylo s třetí skupinkou. Té se podařilo ze vzdálenosti, kam je vedoucí vedl 60 minut, se vrátit za 40 minut. A jak se jim to podařilo? No ten vedoucí podlehl dojmu, že je zmate tím, že bude hodně kličkovat, aniž by si uvědomil, že při chůzi se zavázanýma očima je úplně jedno, zda se kličkuje nebo ne. No a dokličkoval s nimi shodou okolností na místo, kde jsme rok předtím hráli nějakou jinou noční hru, a ti, co tam byli už loni, to místo poznali a vyrazili nejkratší cestou.
I pro rodinné výlety
Tato zajímavá hra se dá hrát i v rodinném kruhu. Například otec může dítě, a pokud je malé, tak i s někým starším, třeba s maminkou, zavézt autem někam do lesa, a dát jim za úkol buď se vrátit domů, nebo na nějakou křižovatku či parkoviště, které vyznačí v mapě a kde bude čekat s autem. A podle věku a schopností účastníků jim dát k dispozici například baterku, mapu a buzolu, nebo jen něco z toho, například bez té buzoly si člověk procvičí i určování světových stran v terénu, a podobně. Případně lze poskytnout různé nápovědy, například jaká je vzdálenost od cíle nebo že se nepřechází dálnice a podobně.
Samozřejmě při této hře není vhodné používat GPS nebo navigaci, to by pak už nebyla hra na procvičení znalostí orientace, ale na využití hypermoderních technologií, a to už je něco jiného. Může mít smysl mít na dně batohu zařízení, které zaznamenává trasu a podle kterého pak účastníci zpětně uvidí, kudy bloudili, ale přímo při hře by se to používat nemělo.
Hráli jste taky někdy takovou nebo podobnou hru?
