Alíkovina

Jak jsme jeli do Atlantis centra

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Začali jsme v hl. n. našeho města, kde jsme byli moc brzy - 28 minut před termínem srazu. Jeli jsme s ještě jednou třídou. Půl hodiny jsme čekali na vlak a pak jsme šli na nástupiště. Do vlaku jsme málem nenastoupili (ne jenom díky schodišti, ale i díky zmatení, technickým problémům a ,,tlačenici"), takže si paní učitelka sedla k nám. ,,Jsou technické problémy, tak si sednu k vám", řekla. Pak ale přišel jeden pán a paní učitelka nám řekla, že se máme chovat slušně. (Styděl jsem se, když nás pak později i napomenul). Poté jsem si dokonce myslel, že jse si vzal šálu spolužáka, ale zjistil jsem pak, že je moje - byla jen tak zvláštní, že jsem si myslel, že není moje. Když jsme dojeli, ocitli jsme se na obrovském nástupišti se zahnědlými skly na zastřešení a ocelí, která měla trochu strhaný nátěr společně z moderními eskalátory (= pohyblivými schodišti), které měly i světýlka ukazující směr jejich jízdy. Ano, bylo to pražské hl. n., a hned jsme sjeli dolů těmi eskalátory. Jely hrozně rychle a byly zeleně prosvícené - málem jsem se ,,přerazil". Paní učitelky pak nakoupily jízdenky (byly víceúčelové, jak do metra, tak do tramvaje). Poté paní učitelka zavolala: ,,Šup děti - jdeme do metra!" Děti byly nadšené, ale byli jsme nuceni sjet strmé eskalátory. (Možná se nám zdály o to strmější, nebot´ byly lehce šikmé a rovné). Poté jsem si vložil svoji jízdenku do strojku. Nejenže však strojek pípl, ale také trochu zasyčel. Říkal jsem: ,,Trochu mi to připálilo jízdenku". Poté jsme šli do metra. Bylo to úžasné. Ve vlaku v metru je taková tma, že de facto není vidět to, co okolo Vás je. Svoji první jízdu v metru jsem popisoval takhle: ,,Bylo to jako ,,ject" v tramvaji ve stavu beztíže". Bylo to logické - trochu jsem ve vlaku v metru ztratil vědomí a měl jsem z toho pocit štěstí. (Dokud jsem nevystoupil). Pak jsme jeli tramvají. Byla stará a ošklivá. Ale nám to de facto ani nevadilo - jeli jsme jen jednu zastávku. A co bylo Atlantis cetner? Malá pokladna, které jsem přezdíval ,,hospoda", protože vypadala jako pokladna v hospodě, malé dveře, do kterých jsme se sotva vešli, několik tajných místností, tři malé místnosti, kterými se provádělo, a ještě další tři místnosti a chodba, kde bylo jakési ,,zábavní centrum". Více nic. První část byla celkem příjemná. Měli jsme tam paní průvodkyni, která nám říkala celkem příjemné znalosti. Bohužel trochu selhala s možností napsat si hieroglyficky své jméno - to už jsme dělali ve škole. Úkolem Atlantis centra je rozšiřovat si zábavnou formou znalosti ze školy, jak jsem již zmiňoval, ale po určitou dobu se zaměřují jen na určité téma. Pak jsme prošli až do nejzašží haly, ke jsem málem dostal mrtvici. Průvodkyně totiž byla Slovenka a já jí i přes podobnost jazyků moc nerozuměl. Musel jsem být strašně pozorný. Byly jsme v napodobenině hrobky faraa (písmeno n by mělo být v tomto výrazu krále použito jen v množném čísle) a prováděli jsme obřad. Paní průvodkyně si nejdříve vybrala dvě dívky, kterým na hlavy nasadila těžké helmy. Symbolizovaly bohyně. Bohy si pak udělala ještě ze šesti kluků. Postupně jsme odkryli tělo mumie (dělaly to obě ,,bohyně" a jeden ,,bůh"). Paní průvodkyně nejdříve udělala obřad s amuletem na srdci a poté další ,,bohové" přikládali na tělo kůstky a četli texty, které dostali. Poté paní průvodkyně zakryla trup těla a ,,bohyně" a náš ,,bůh" obráceně opakovali první postup obřadu. Pak jsme šli na ,,soud dvojí pravdy". To je obřad, kudy se mumie může dostat do podsvětí. Ale když mě vybrali jako boha Osirise (dozvěděli jsme se, že to byl vládce podsvětí), byl jsem v šoku. Role to nebyla jednoduchá. Po obřadu jsme jedli sušené datle a fíky. Bylo to výborné. Horší už byl ,,nápoj faraonů". Chutnal jako voda lehce oslazená ovocem. Z té chuti moc dobře nešlo odhadnout, co v tom ,,nápoji faraonů" bylo. V zábavním cetru jsme kromě bavení se (moc času na to nebylo) měli i - prezentaci o laseru! Divné - jeli jsme tam přece proto, abychom se dozvěděli něco nového o Egyptě. Ale nemohli jsme nic dělat. Pak jsme jeli domů. Moc jsme si to užili.
Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!