Setkání prvních Alíkovců bylo naplánováno na desátou hodinu dopolední na Hlavním nádraží. Tam jsem ovšem nedorazila, protože bylo jednodušší, abych počkala v Holešovicích, a tak jsme s mým tátou kolem desáté vyrazili na tramvaj a svezli se pár stanic k Holešovickému nádraží.

Stihli jsme to tak tak, div, že jsem se zbytkem bandy odjela, protože jsem byla absolutně nervózní , nicméně mě brzy odchytil SarkastickýHolub s náručí plnou plyšáků a společně jsme se vmáčkli do autobusu, protože přece proč čekat na další, když můžeme stát v místě, kde hrozí riziko, že nás sejmou dveře? Jízda to byla velmi obohacující, jelikož jsme se drželi zpříma jen díky lidem, kteří během ní stáli u tyčí a bránili tak našemu pádu.

Po několika stanicích a dorozumívání se přes cizí hlavy jsme dojeli k zoo a potkali například MrTheBesta (chudák byl takový přehlédnutelný, stejně jako já a výškou i Holub, tak jsme vytvořili Klub malých lidí), načež došlo k organizaci skupinové fotky. Řeknu vám, byla to docela operace, protože u zoo se nachází takový velký kus šutru (takový asi bezvýznamný, víte) a před ním je normálně silnice, kde jezdí autobusy a za ní je širší chodník, na kterém jsme stáli my, objekty Pralinkova foťáku. Nerada bych vám kazila iluze, ale ty autobusy skutečně nejezdí ob hodinu, tudíž mám takový menší dojem, že je Pralinkova SD karta zaplněná profesionálními fotkami autobusů. Poté jsme se rozdělili do „rodin“, abychom nemuseli stát tu šílenou frontu, a konečně vstoupili do zoo!

To ovšem bylo něco kolem dvanácté, tak jsme šli rovnou na oběd (jestli vás to zajímá, měla jsem tři ovocné knedlíky a Colu, která hraje v našem vypravování významnou roli ). SarkastickýHolub si z neobjasněných důvodů dal Sprite, přestože ho vlastně nepije, tak mi v průběhu oběda sebral moji Colu, kterou ovšem taky nepije. Nějak se s lékařským, se kterým jsme mimo jiné seděli u stolu (dále tam pak byli naše sestřička Copinka, tatínek MrTheBest a dědeček VelkýBochník) dohodl, že mu dá svou – tedy původně mojí – Colu. K předání docházelo přes Copinku a Holub by nebyl Holubem, kdyby trochu toho nevyšplíchl na lékův tác. To vyvolalo všeobecné nadšení, a pokud je něco typickým Holubovským znakem, je to to, že si ani o tři vteřiny později nedá pozor. Ano, hádáte správně, lékovy hranolky schytaly plnou nálož Coly od Holuba!

Řízky s colou – spoluautorem SarkastickýHolub, © lékařský

Po slavném obědě jsme vyrazili ke zvířátkům (prošli jsme i kolem nějakého obchodu se suvenýry, ale holuba neměli ). Od nich pak lanovkou nahoru k dalším zvířátkům, kde si někteří dali zmrzlinu a někteří vyrabovali Majdin sáček s výbornými muffiny. Také se zde našli jedinci s mobilními daty, proto, jak řekl lék, vyjadřuji úctu k Jančulce, která poskytla své internetové připojení (a taky Bestovi, ale neříkejte mu, že jsem vám řekla, že nějaké má, mohlo by ho to rozhodit ).

Pohled z lanovky

Stavěli jsme se u jedné kašny, kde jsme se pokusili zlít Bochníka, ale bohužel jsme moc nerozuměli fyzikálním zákonům, tudíž voda nedoletěla moc daleko a Bochník ve všech ohledech vítězil.

CaMiL (která mimochodem vyrobila výborné sušenky s nějakým osudem asi v šesti jazycích – byla jsem upozorněna, že zdvořilost začíná doma) se nás všechny snažila udržet pohromadě, avšak někteří z nás potřebovali různé fotky pro rodiče a jejich telefon jaksi nebyl ochoten spolupracovat, takže možná malinko zůstávali pozadu. Vše by bylo v pořádku, dokud jsme nevyšli odněkud z afrického pavilonu. Tam jsme totiž já, SarkastickýHolub a MrTheBest zjistili, že nám zbytek tak trochu není nablízku.

Vydali jsme se je hledat, ale pouze jsme se vraceli po stejné cestě zpátky. (Nevěřte Bestovým vůdčím schopnostem!) Zcela zjevně jsme se ztratili. Tak jsme šli na zmrzlinu. Best na ni dal Holubovi šedesát korun, aby to vzal za nás oba, ale Holub učinil rozhodnutí, že bude mít dva kopečky, tak jsem si dala ledovou tříšť (za svoje peníze ), viz úvodní fotka. S Holubem jsme se Mistra Nejlepšího snažili přesvědčit, aby zavolal Pralinkovi, což ovšem razantně odmítl (o tři dny později jsem mimochodem zjistila, že psal do nástěnky, a ne, není to super účinné, pokud chcete přestat být ztracení).

Mohly uplynout dvě hodiny, kdy jsem konečně napsala Viki, načež nám bylo řečeno, že už budou tak trochu odjíždět, ale že Pralinka počká před východem. Asi vás to šokuje, ale zatímco oni prošli zbytek zoo a sjeli lanovkou dolů, my jsme stále zevlovali nahoře a zoufale procházeli vše, co už jsme předtím prošli všichni společně.

Nakonec jsme se tedy vydali zpět k lanovce, kde do nás Best opět zainvestoval, protože jsme ani jeden neměli drobné, které byly potřeba na jízdenku. (Šokující, že? Já taky netušila, že by se mi hodilo mít nějaké ty desetikoruny a pětikoruny. ) Sjeli jsme dolů a začal hon za posledním cílem – hledání východu. Museli jsme se sice jednou nebo dvakrát vrátit, ale nakonec jsme nějaký východ přecejen našli – sice to byl teď jižní, takže jsme ještě kus zoo museli obejít po obvodu, abychom došli k autobusům a Pralinkovi, ale přesto jsme dorazili.

Následoval odjezd na Hlavní nádraží, a přestože by pro mě bylo mnohem jednodušší vystoupit hned na Vltavské, jela jsem s Holubem a Bestem dál (Pralinka a Tobias, který tam také čekal, nás opustili na Florenci, –MM– s nejlepšími vlasy, které jsem kdy viděla , jel myslím jiným autobusem). Best toužil po džusu, tak jsme se s ním vydali do Billy, u které začínal sraz (původně jsme tam šli zjistit, zda tam nebudou Majda s Copinkou, které odjížděly až kolem sedmé). To jsme však ještě netušili, že Best bude kupovat jakýsi meruňkový džus, tak jsme ho přinutili ještě k pomerančovému. A taky k sýru.

Hlavní nádraží

Později jsme skutečně potkali Majdu s Copinkou, které přivezly další jídlo, tak jsme se všichni ládovali (a vzápětí ty tuky spalovali tancováním po nádraží v ponožkách) a my s Bestem se ještě zapisovali na prezenční listinu, protože jsme velmi chytří a neudělali jsme to, když se tam podepisovali všichni ostatní (vím, že jsme originální).

To už se ale blížila sedmá hodina, čas odjezdu zbytku účastníků. Majda s Copinkou odjížděly z naprosto jinak umístěného nástupiště, tak pouze doprovodily Holuba k tomu jeho a rozloučili jsme se.

Celý sraz byl zakončen tím, že byl Holub málem skřípnut do dveří, a pak už mě gentleman Best doprovodil zpátky na stanici metra, kde jsem potřebovala vystoupit, a z celého dne zbyly jen krásné vzpomínky (a Holubova gumička z roušky).

Holub otřesený náhlým uzavřením vlaku

Díky všem za úžasně strávený den, a když jsme se nestihli rozloučit předtím, loučím se tímto článkem a slibuji, že už nikdy nebudu věřit Bestovým vůdčím schopnostem (přesto mu posílám velké díky za peníze, které do nás nacpal). Snad se zase brzy uvidíme!