Jako skoro každý měsíc jsme i v lednu chvíli jeli za babičkou a dědou do Krkonoš. Zde nás čekalo velice milé překvapení – když v Praze byl sotva 1 centimetr sněhu, tak tady bylo skoro až po kolena! Řekli jsme si, že toho musíme využít, a naplánovali jsme si zhruba 10 km dlouhý výlet po hřebenech zasněžených hor.

Tak jsme šli. Když jsme ale sešli z asfaltové cesty, která byla kvůli ježdění lesnických aut odklizená, zjistili jsme, že to nebudeme mít zas tak jednoduché. Sníh byl totiž čerstvý a nikdo před námi touto cestou očividně nešel. Táta proto musel pořád kontrolovat kompas a mapy na mobilu, jestli jdeme správně. Postupovali jsme pomalu, protože jsme se každým krokem propadávali do sněhu. Nakonec jsme ale našli lesní cestu, po které už někdo očividně šel. Napojili jsme se proto na ni a táta konečně přestal kontrolovat svůj mobil.

Cesta ani teď nebyla nějak moc příjemná, vedla nás totiž do nějakého nízkého lesíka, kde jsme se museli prodírat jak sněhem, tak různými větvemi. Nakonec se cesta tátovi přestala pozdávat, zapnul zase mobil a zjistil jednu znepokojivou věc: nešli jsme totiž po správné cestě. Až teď jsme si uvědomili, že nejdeme po cestě ušlapané lidskými chodidly. Tudy asi jenom proběhlo větší stádo srnek nebo podobných zvířat.

Chtěli jsme se vrátit na původní cestu, ale než jsme to stihli, tátovi se v mobilu vybila baterka. V tuhle chvíli jsem já hrdinně vytasila svůj mobil s tím, že rodinnou výpravu zachráním, ale vyskytla se jedna malá chybička: v mobilu jsem neměla stažené offline mapy. Pak tady byl ale ještě o trochu větší problém, a to totiž, že nebyl signál, což
zná asi každý, kdo byl někdy na nějakém větším pohoří. Neměli jsme proto na výběr a museli jsme se vrátit po vlastních stopách tam, kde jsme svoji výpravu začali.

Sice jsme si cestu prodloužili asi o 5 km, ale hlavně, že jsme se zpátky vrátili, živí a zdraví.