Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Jak jsme šly s kamarádkou lovit zajíce

    vydáno  •  povídky · zvířata

    Chcete si přečíst příběh o tom, co se nám s kamarádkou stalo, když jsme lovily zajíce? Tento příběh je inspirován dvěma vedoucími z letního tábora. Jinak je ale celý smyšlený. :-)

    Zajíc, © Sysinka

    To jsme si jednou s kamarádkou řekly, že bychom se šly podívat do lesa. Bylo hezké letní poledne. Sluníčko svítilo, nebe bylo bez mráčků. Nabalily jsme si tedy do batůžku nějaké ty dobroty, opalovací krém a další věci a vydaly se na výlet směr lesní mýtinka. Nakonec jsme si s kamarádkou řekly, že zkusíme prakticky nalíčit past na nějaké malé zvířátko... Třeba na zajíce!

    Teoretických znalostí jsme měly opravdu hodně – viděly jsme to mnohokrát v nejrůznějších filmech (většinou kreslených pohádkách). Také ve skautu jsme dávaly pozor, když nám říkali, jak se správně taková past na zajíce připravuje. To víte, i takové zajímavosti se v zájmovém kroužku můžete dozvědět. :-)

    Zaječí pokřik

    Na zajíčka pastičku –
    nastražíme mrkvičku!
    Pak se hezky schováme,
    na zvířátko počkáme!

    Že čekáme velmi dlouze?
    Vždyť to je pár hodin pouze!
    Zajíček se na lest chytí,
    my budeme radost míti!

    Vezmem si ho k sobě domů,
    koupíme si všechno k tomu -
    u nás bude mít se skvěle,
    od pondělí do neděle!

    Z batůžku jsme si vytáhly nějaký pevný provázek a mrkvičku, na kterou bychom mohly zvířátko ulovit. Chodily jsme po lese a hledaly společně s kamarádkou nějaký hezký, ale hlavně pevný klacík, na který bychom mohly provázek napnout a zvířátko pomocí něj ulovit...

    Po chvilce hledání jsme byly úspěšné. Udělaly jsme oko podle návodu a doprostřed jsme daly jako návnadu mrkvičku. Poté jsme si jen zalezly do strmého příkopu a čekaly, zda se zajda objeví.

    Čekaly jsme dlouho, snad hodiny, bylo to nekonečné, už se stmívalo. Povídaly jsme si pouze šeptem a snědly snad všechno jídlo, co jsme v batůžcích měly. Hrály jsme různé deskové hry a pexeso, ryly svá jména do kůry stromů pomocí kapesního nožíku a už jsme ani nedoufaly, že by se nám do pastičky mohlo něco chytit, když v tom jsme zaslechly šustění.

    Kamarádka se lekla, byla opravdu už tma, chytla mě za oblečení a strhla mě do příkopu. Obě dvě jsme spadly do hluboké jámy plné hlíny. Bály jsme se, že kolem prošlo divoké prase, jelen nebo nějaké jiné velké zvíře. Poté, vlastně hned, jak jsme se trošku vzpamatovaly, jsme vykoukly z jámy... a... zahlédly malého zajíčka, jak procupital okolo nás.

    Poté, co jsme se z jámy dostaly, jsme se celkem smály. Proč? No přece proto, že jsme chtěly dostat zajíce a on nakonec dostal nás…. Opět se potvrdilo přísloví, že „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!