Už jako malé liščátko jsem se z maminčiných vyprávění chtěla podívat do beskydských lesů, protože je tam prý nádherná krajina. Když jsem trochu vyrostla, tak jsem se vydala na cestu. Šla jsem a šla a pak jsem uváděla jakéhosi psa s koalou a hrochem. A divila jsem se: „Kdo to je? A proč je v Česku koala?“ Tak jsem šla k nim. A ten pes najednou vykřikl: „Hele! Liška! Koalíku, taky tě napadlo to, co mě?“ A Koalík na to: „Co, Alíku? Nenapínej nás! Vidíš, jak je Pepíček nedočkavý?“ A já se jen zvědavě koukala. Alík pak prozradil, že mě chtějí dát jako hlavní lišku do nové soutěže Liščích tajenek. A já se zděsila. Pak mi ale hroch Pepíček vysvětlil: „My tě nechcem spapat, ale chceme se kamarádit a ty budeš hlavní lišta naší soutěže.“ A já málem vykřikla, že nejsem lišta, ale liška! Ale přerušil mě Alík, který řekl, že to je u Pepíčka úplně normální.

Tak jsem se stala slavnou liškou Eliškou v prvním kole Liščích tajenek. Když skončilo pár kol s mými kamarádkami liškami, tak jsem se rozhodla, že půjdu dál do mých vysněných Beskyd. Tak jsem se rozloučila s mými novými kamarády a šla jsem.

Po dni cesty jsem došla do nějakého lesa. Zaradovala jsem se, že jsem konečně v Beskydech, a začala jsem prozkoumávat okolí. Potkala jsem další lišku, tedy lišáka, a zeptala jsem se ho: „Ahoj lišáku, jsem tady správně v Beskydech?“ A on odpověděl: „Nene, tady jsou Hostýnské vrchy, Beskydy jsou kousek dál.“ A já se zeptala, jestli nechce jít se mnou, kývl mi na to, takže jsem už nebyla sama. Lišák se jmenoval Pavel a taky byl v Liščích tajenkách! Ale později než já, takže jsme se nepotkali. Jak jsme tak šli, tak jsme si povídali o všech dobrodružstvích, co jsme zažili, a stali se z nás dobří přátelé.

Nakonec jsme tedy konečně došli do Beskyd. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme (protože to nebyl les!), ale lidé si o všem vyprávěli, tak jsme pochopili, že jsme na Pustevnách. Doběhli jsme k nějakým hezky zdobeným domečkům – Maměnce a Libušínu. V roce 2014 bohužel ten Libušín vyhořel a museli ho celý opravit a vypadá (prý) stejně jako před tím. Uvnitř je restaurace, ale tam my lišky (na rozdíl od vás lidí) nemůžeme. Říká se, že tam výborně vaří, tak si tam zajděte.

Maměnka a Libušín

Když jsme vyšli takový menší kopeček za Libušínem, byly tam sochy z písku (ano, z opravdového písku) ve tvaru zvířat! Ta zvířata byla jako živá, hned bych se s nimi kamarádila. Když jsme vyšli zase o kus dál, tak se tam objevila velká dřevěná věc (vy tomu říkáte stezka Valaška) a nějací hodní lidé nás pustili dovnitř. Sice na vodítku, ale nám to nevadilo, chtěli jsme se tam podívat. Ti lidé trochu nadávali, že zaplatili 700 těch vašich papírků, čímž platíte za rodinné vstupné.

Stezka Valaška

Vevnitř to bylo obrovské a pro nás lišky to bylo hrozné bludiště. Došli jsme k nějaké dětské prolézačce, do které chtěl Pavel hned skočit, ale ten pán (co nás měl na vodítku) ho zastavil. Šly tam jen ty děti, co s námi šly taky. O kus dál tam byl most, provazový s dřevem dole na nohy. Říkali mu... jak to jen bylo… jo už vím! Himalájský zavěšený lanový chodník. Je to nejvýše položený lanový chodník v České republice! Je postavený ze 4 ocelových tyčí a každá z nich unese až 35 tun. A to je dost, nebo ne? Nejvýše od země je 14 metrů na konci, ale po celou dobu je níže.

Úplně nahoře té stezky není nic jiného než jen to sklo! Myslím, že se to jmenuje Skywalk. Nahoře dost fouká, ale jde vidět nádherná příroda a mě zahřál pocit, že se mi splnil sen a jsem konečně v Beskydech. Když už jsme šli dolů, šli jsme kolem trampolín a to jsme s Pavlem nevydrželi a museli si zaskákat. Pán se trochu zlobil, ale pak už jsme skákali všichni, protože unesou i dospělé.

Po tomto úspěšném dni jsme si šli s Pavlem najít do lesa úkryt a spali jsme až do rána. Další den jsme se vydali na procházku do nějakého kopce. Po dlouhé chůzi (někdy i běhu) jsme viděli jakousi sochu a bylo na ní napsáno Radegast. Byl to bůh Slunce, hojnosti a úrody. Na pustevnách je jen kopie, opravdová socha stojí ve Frenštátě pod Radhoštěm a další v Pražské zoo. Socha váží 1,5 tuny!

Pak jsme šli (už unavení) dál nahoru. Nahoře se to jmenuje Radhošť – nejznámější hora Beskyd. Stojí tam kaple Cyrila a Metoděje. Celá hora je propletená různými chodbami, takže lidé mohli procházet z Pusteven na Radhošť. Na vrcholu stojí i televizní vysílač.

Radhošť kaple + socha Cyrila a Metoděje, © Zdeněk Svoboda

Nahoře jsme se seznámili s pánem, který v kapli pracoval a byl moc milý. Provedl nás kaplí a dal nám najíst. Pavel to hned všechno sežral a já taky. Po dlouhém výletě jsme zalezli do lesa a usnuli. Pak jsme si udělali noru a byli jsme šťastní, že se nám cesta povedla.