Tehdy mi to zas tak strašidelné nepřišlo. Bylo mi asi sedm roků a nechápala jsem úplně do hloubky, co se vlastně stalo. Pravděpodobně právě končil školní rok, protože bylo krásně teplo a slunečno a já byla zrovna na cestě do školy. Většinou jsem chodila kratší cestou okolo sousedů a obchodů, ale pokud se mi podařilo si přivstat, volila jsem o něco delší cestu přes malou louku a opuštěné parkoviště. A tak se stalo i onen den.

Když se dívám na své fotky z dětství, myslím, že jsem byla celkem hezké dítě. Takové, které chtějí babičky štípnout do tváře: načechrané plavé vlásky, velké tmavé oči, broskvová líčka. Ale po světě nechodí jen hodné babičky.

Šla jsem pomalu přes ono parkoviště, beze spěchu, když vedle mě přibrzdilo neznámé auto; o něco málo větší než náš rodinný vůz. Už si nevzpomínám ani, jakou mělo barvu, zato si celkem přesně dokážu vybavit, jak vypadal pán za srolovaným okénkem. Měl černé sluneční brýle a byl trochu při těle. Už měl vrásky a pleš, a zubil se na mě nepřiměřeně širokým úsměvem – připadal mi falešný, vůbec se mi nelíbil.

„Ahoj, holčičko! Poradíš mi prosím, jak se dostanu do...“

Myslím, že se ptal na jeden konkrétní obchod. Popsala jsem mu stručně cestu, bylo to hned za rohem.

„Já tě ale neslyším, musíš nahlas, víš? Už jsem nahluchlý,“ říkal pán a kýval hlavou za širokého úsměvu. Zopakovala jsem mu instrukce tak nahlas, jak to jen šlo, jemu to však nestačilo.

„Pořád tě neslyším. Pojď blíž a řekni mi to do okýnka.“

Už, už jsem vykročila, naštěstí jsem se ale včas zarazila. Vzpomněla jsem si, jak nás učitelka ve školce varovala, abychom k cizím autům nechodili blíž než na několik kroků.

„Ne, nepůjdu... Mohl byste mít v autě hůl a vtáhnout mě dovnitř,“ zamumlala jsem polohlasně, spíš pro sebe než pro něj. K mému překvapení se pán z plných plic zasmál: „Ale né, žádnou hůl tady nemám, klidně se pojď podívat!“

V tu chvíli ve mně hrklo. Rozbušilo se mi srdce. Napadlo mě, že tenhle člověk možná vůbec nechce poradit s cestou. „To jsem skoro zašeptala! Jak to, že jste mě slyšel?“ křikla jsem po něm a začala couvat.

„Cože? Počkej, zopakuj mi to!“ odpověděl zubící se pán. Jeho obličej teď vypadal spíš jako křečovitá maska než úsměv. Jeho hlas už nezněl vůbec přátelsky. Pootevřely se dveře a na popraskaný letitý asfalt vystoupila noha v černé lakýrce. Já vzala do zaječích. Vyběhla jsem sice po směru předchozí jízdy auta, ale uvědomila jsem si, že můj tatínek je asi tak velký jako tenhle pán – a já nemám šanci utíkat rychleji než on. Podél parkoviště rostly hustě keře zlatic a bezů a já věděla, že se jimi propletu mnohem rychleji než on. Po pár krocích jsem zahnula prudce doleva a skočila do změti větví. Neohlížela jsem se, jen jsem slyšela, jak se před stěnou listoví zarazily kroky. Utíkala jsem, co mi síly stačily, přes silnici na protější ulici, kde byl také keř. Do toho jsem skočila, dřepla si ve stínu a čekala bez hnutí, co se bude dít.

Auto podle očekávání vycouvalo z parkoviště a vydalo se za mnou. Projelo kolem mne. Já čekala dál. Pak projelo znovu v opačném směru. A to bylo naposled, co jsem jej viděla.

Do školy jsem přišla trochu rozklepaná, ale nikomu jsem o zážitku nepověděla. Jak jsem řekla, tehdy mi to tak strašidelné nepřipadalo. Věděla jsem prostě, že je špatné bavit se s cizími lidmi a tím spíš k nim nastupovat do auta... jenže mi ještě nedocházelo proč. Až o několik let později jsem se svěřila mamce, když jsem se náhodně rozpomenula.

Toho pána jsem neznala. Nevím, proč si vyhlídl zrovna mě a jestli mě sledoval delší dobu. Přes opuštěné parkoviště jsem pak už sama nikdy nešla.

Ještě teď se mi rozbuší srdce, když si pomyslím, že mě mohl někdo úplně cizí vtáhnout do auta a odvézt mě kdovíkam. Stačilo tak málo!

Děkuji proto paní učitelce Evičce a všem, kdo se mnou kdy hráli na schovku. Nebýt vás, neměla bych ponětí, co mám dělat. A vám čtenářům radím: hrajte si! Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit znát třeba to, jak a kudy správně utíkat.