Spousta lidí si neuvědomuje, že rodina to s námi myslí vždycky dobře. Občas můžeme mít pocit, že nám rodina mluví do něčeho, co absolutně není její věc. Přemýšleli jste ale někdy nad tím, proč se nám snaží naši rodinní příslušníci vždy poradit a ochraňovat nás?

Důvod je opravdu jednoduchý. Rodina nám chce vždy jen pomoct nebo nás před něčím ochránit. Právě rodina nás nikdy nezradí. Rodina se může kdykoliv stát naším útočištěm, když se necítíme dobře, potřebujeme pomoct nebo si s něčím nevíme rady. A pro toto platí jeden důležitý citát: „Člověk většinou pozná, co ztratil, až o to přijde.“

A v tomto případě to bohužel platí dvojnásob. Často si totiž neuvědomujeme důležitost rodiny a teprve v momentě, kdy nám někdo z rodinných příslušníků umře, nebo je těžce nemocný, zjistíme, jak moc byl pro nás důležitý. Že se nám vždy snažil poradit a pomoct. Podobně jsem to měla i já. Rodinu jsem dlouhou dobu brala jako samozřejmost, jako něco, co má úplně každý.

Ale každý rodinu nemá, někdo své příbuzné a rodinu ani nezná a nemá to štěstí. Plno dětí vyrůstá v dětském domově. A právě proto je vždy dobré si uvědomit, že my to štěstí máme, a proto bychom si ho měli vážit. Já jsem toto přísloví doslova pochopila, až mi umřel děda – nejúžasnější člověk na světě. Velmi pozitivní člověk, který dokázal svým zpěvem a hraním na kytaru rozezpívat kdekoho. Člověk, který by za rodinu dýchal. Bylo mi tehdy pouhých třináct let, když ho odvezli do nemocnice. V tu dobu jsem ho ani nemohla navštívit v nemocnici, protože mě k němu nepustili (kvůli mému věku).

Ten, kdo nezažil podobný pocit, tak to asi nepochopí. Cítila jsem se strašně, každý den jsem se modlila, ať to zvládne. V nemocnici byl čtrnáct dní. Prvně to vypadalo beznadějně, potom poprvé otevřel oči a my jsme si všichni mysleli, že to nakonec zvládne. Nezvládl... Po čtrnácti dnech v nemocnici odešel. To, jak jsem se cítila a cítím dodnes, nedokážu ani popsat. Bolí mě, že jsem se s ním v nemocnici ani nemohla naposledy rozloučit. A uběhlo sedm let a stále je to bolest. Ale zároveň... když vidím fotky a společné vzpomínky, vzpomenu si, jak moc úžasný člověk to byl.

Proto vás všechny prosím, važte si svých blízkých. A dokud můžete, říkejte jim, jak je máte rádi. Nikdy totiž nevíte, kdy to může být naposledy...