Alíkovina

Jak nebýt za lháře

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Na základce se tak nějak stalo, že mě ostatní děti začaly mít za lhářku. Nechápala jsem to, protože jsem neměla důvod jim lhát - a nelhala jsem. Nejen proto, že mi to přišlo hloupé a zbytečné, ale taky proto, abych ze sebe smyla špatnou pověst. Marně.

Myslivec při sobotním honu na Třebíčsku, © MF DNES

Pokud se setkáme s příběhem, který se nám zdá nepravděpodobný, je jen na nás, abychom se rozhodli, zda se jedná o pravdu nebo výmysl. Náš výsledný názor závisí na našich životních zkušenostech - porovnáváme obsah příběhu s tím, co jsme sami zažili, co nám bylo vštípeno a čemu jsme se naučili věřit. Výsledky se mohou lišit a zatímco jeden z nás vyprávění kamaráda uvěří, ostatní ho mohou mít právě z toho důvodu za blázna.

Vžijte se do role člověka, který například nevěří na duchy. Jeho nejlepší kamarád se ještě nerozhodl, zda na ně věří nebo ne. V jeho životě se pak stane něco zvláštního a nevysvětlitelného, co mu existenci duchů potvrdí. Se zážitkem se svěří kamarádovi: „V noci na včerejšek se mně zdálo, že na rohu mojí postele sedí moje mrtvá babička a říká mi, že náš pejsek další den dožije. A byla to pravda, už mezi námi není. Myslím, že mě na to babička chtěla připravit.“

Jak zareagujete? Pakliže na duchy věříte, pokýváte nejspíš hlavou, možná sdělíte podobnou historku. Ale co když ve vašem světě duchové neexistují? Můžete se kamarádovi vysmát, že je blázen, nebo si vymýšlí, aby byl zajímavý. Jeho pejsek byl starý a už dlouho nemocný a situace byla na spadnutí. Kamarád to nejspíš podvědomě tušil a to se promítlo v jeho snu. Pak se mu budete vysmívat za zády i před ostatními - jak může být někdo tak hloupý, aby v dnešní době věřil na duchy? Čemu tím ale pomůžete? Nebylo by od vás hezčí, kdybyste řekli: „Poslyš, s tou duchařinou vážně nevím, nikdy se mi nic takového nestalo a asi bych si to vysvětlil jinak. Je mi to ale moc líto.“ ...a dál to nerozmazávali?

Pro kamaráda, na základě jeho zkušeností, tento zážitek potvrdil existenci duchů. Pro vás ne. Každý jste prožil jiný život, který vyústil v jiná rozhodnutí. No a? Představte si, že vám o velké přestávce kamarádka vykládá, jak včera ráno jela do školy autobusem. „Když už se zavíraly dveře, pokusila se dovnitř naskočit ještě jedna slečna. Dveře se zavřely a jí mezi nimi uvízla ruka. Autobus se rozjel. Utíkala vedle něj asi deset metrů, a pak pan řidič naštěstí otevřel, protože jsme mačkali tlačítko pro nouzové zastavení.“ Jak by mohlo být něco takového možné? Vždyť dveře metra i autobusu jsou ošetřené tak, aby se otevřely, pokud mezi nimi něco uvízne. To namítnete.

Kamarádka se ohradí, že slečna byla velmi štíhlá, tak akorát aby se její ruka vešla mezi gumové těsnění. Vymýšlí si? Pokud ne, určitě by to večer bylo v televizi. Vždyť si vymýšlela už posledně, když říkala, že v jejím domě určitě straší, protože slyšela kroky v podkroví. Určitě si vymýšlí i teď. Vy jste nic takového nikdy neviděli a všechno je zařízené tak, aby se nic takového nemohlo stát. Prostě chce být zajímavá. Rozhodnout se, jestli slyšíme pravdu, je mnohdy těžké. Proč ale předem předpokládat, že posloucháme lež?

Sama se snažím lidem nenaznačovat, že jejich vyprávění nevěřím, i kdyby bylo naprosto zcestné. Když se nemohu rozhodnout, v klidu si o tom popřemýšlím, a pokud ani to nepomůže, zeptám se na názor někoho, komu důvěřuji víc. Proč bych ale ukazovala a posmívala se jen proto, že se mi něco nezdálo? Každý si dokáže utvořit svůj názor sám. Někdy se lži nevyhneme, někdy by pravda měla za důsledek něco hodně zlého. Pak to lze vysvětlit a pochopit.

Jindy by ale člověk rozhodně lhát neměl, zvlášť pokud v tom vidí svůj vlastní sobecký prospěch. Tohle mi vštípili jako malému dítěti a já se to snažila dodržovat. Nějak jsem se ale dostala do situace, kdy jedna moje spolužačka tvrdila, že každé léto cestuje po světě v soukromém tryskáči a střílí na ni mafiáni, což jí ostatní baštili, zatímco já jsem byla lhářka, protože můj tatínek je šermíř, moje sestra má epilepsii a o víkendu jsem byla s dědečkem - myslivcem lovit divočáky.

Taky jsem na sebe chtěla jen vrhnout dobré světlo, když jsem řekla, že jsem Týnu, která neumí plavat, vytáhla z řeky, kam spadla z mola (Týna mě totiž ještě neznala jménem a když si u ní spolužáci ověřovali můj příběh, řekla, že neví, kdo ji vytáhl, ale že si myslí, že to byla holka z úplně jiného ročníku.) Chtěla jsem jen být zajímavá, když jsem tvrdila, že moje babička napsala dvě knížky, ale odmítli jí je vydat jen proto, že neměla půl milionu na zaplacení vydavatelství. Taky je hloupost, že jsem jako malá závodila ve westernovém ježdění. Není možné, abych vydržela pod vodou pět minut (“Klidně ti to ukážu.“ -“To je dobrý, jen by ses ztrapnila.“)

Chápala bych přístup spolužáků, pokud bych se nějakým způsobem chvástala. Ale i tomu jsem se snažila vyhýbat. Většinou jsem na sebe něco takového „práskla“, když jsme se bavili o minulém víkendu nebo o prázdninách a tak nějak přišla řada na mě, abych sdělila svoje zážitky. Nebo když jsem u tabule musela vysvětlit svojí odpověď a nejjednodušší bylo opřít se o vlastní zkušenost. Hrozně mě mrzelo, že mi nikdo nevěří. Že ostatní hrají počítačové hry, ve kterých běhají po střechách domů a kochají se přírodou, zatímco já takové věci podnikám doopravdy... a nemůžu to ani říct, protože to je pro ně nesmysl. Že mám prostě o něco barvitější život a nemám komu se s tím pochlubit a koho pozvat, aby se ke mně přidal. (Hádám, že věrohodnosti moc nepomáhalo, když jsem někoho pozvala, on přijal a na poslední chvíli z události sešlo. Ale co jsem na tom mohla změnit?)

Někdy mi připadá, že se děti přiklánějí k tomu či onomu jen proto, aby udělaly radost někomu jinému - aby neztratily kamaráda. Že by si mohly udělat jiného, opravdovějšího přítele jinde, to už je vedlejší. Každopádně, byla bych ráda, kdyby se do takové situace už nikdo nikdy nedostal. Nemusíte věřit všemu - to byste ani neměli. Ale je super umět se na věci podívat s odstupem a nestydět se změnit svůj názor, pokud vás k tomu něco popíchne - a to i nezávisle na okolí.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (7)

Příspěvek z 17. května 2017 ve 22:44.
fyrefli v něm napsala:

Dennisvět: autorka se zmínila o své sestře tak jsem jí chtěla poskytnout komletní přirovnání

Příspěvek z 17. května 2017 ve 22:11.
dennisvet v něm napsala:

fyrefli: ano, není na tom nic podivného, ale městské děti někdy sotva ví, jak vypadá divočák, proto si sami odvodí, že když oni a jejich přátelé lovit v lese nebyli, tak to nemůže být pravda. To samé u těch zbývajících věcí.
A nic ve zlém, ale netuším, proč sem píšeš o své sestře, dennodenně vídám v autobusech hodně takových lidí.

Jinak článek se mi moc líbil, v psaní určitě pokračuj, máš talent, jen zkoušej více žánrů a stylů psaní, třeba objevíš nějaký, který si zamiluješ =)

Příspěvek z 17. května 2017 v 15:31.
fyrefli v něm napsala:

Kozesinka asi nijak...