Dalo to zabrat, ale stálo to za to! Vyběhla jsem s nadějí, chutí, proteinovou tyčinkou, hroznovým cukrem a hlavně s cílem. Zvládnout ho za 2:30.

Až do 3. km se to dalo, ale pak to byl jenom kopec. Nekončící, dlouhý a unavující. Několikrát jsem chtěla přejít do chůze, ale můj hnací motor byl silnější. Zanadávala jsem si, vysmrkala se, usmála se do foťáku a najednou jsem byla na rovině. No, rovina to nebyla, ale oproti kopci...

Běžela jsem, dál a dál, stále a stále. První občerstvovačku jsem míjela, následně i tabuli s nápisem VOJENSKÝ ÚJEZD. Následovala louka, cesta s bahnem a šutry, hroznový cukr, seběh, ionťák a čekala nejhorší část půlmaratonu. Výstup na Lestkov. Takže se z běžeckého půlmaratonu rázem stal turistický výšlap. Po vyškrábání na Lestkov jsem nohy prostě pustila. Letěla jsem jako vítr. Věděla jsem, že už mi chybí jen pár kilometrů a navíc se blížím k občerstvovačce.

Naházela jsem do sebe vodu s hroznovým cukrem a čekalo mě posledních 5 km. V rychlosti jsem koukla hodinky a vykoukl na mě čas 1:49. Řekla jsem si, že bych to mohla zvládnout do 2:20. Už jste skoro v cíli, ale tělo začíná stávkovat. No, a přišla chvíle, kdy jsem z bezmoci začala prostě brečet. Nechtěla jsem to tak nechat. Utřela jsem slzy a běžela. Chtěla jsem zkusit zabojovat. Viděla jsem na zemi nakresleno UŽ JEN 500, na hodinkách 2:17:34 a chtěla jsem to dát.

Cíl jsem protla s časem 2:19:41 a z únavy se okamžitě stala radost, protože jsem zase zvládla tenhle šílený terénní půlmaraton a splnila svůj cíl.

Plňte si sny, ať už vypadají jakkoliv šíleně!