Alíkovina

Jak se nakupovalo v Tuzexu?

vydáno  •  Historie

V některých starších filmech, písničkách nebo knížkách se tu a tam najde zmínka o prodejnách Tuzex. Co to bylo za prodejny a jak to fungovalo?

Tuzexová poukázka, © Lukáš Řezník

Občas, i když už ne moc často, je možno od starších lidí, nebo třeba ve starých filmech, písničkách nebo knížkách, postřehnout zmínky o prodejnách Tuzex. Dnes u nás nic takového není. Jak se u nás vlastně tyto prodejny vzaly, k čemu byly a jak fungovaly?

Nesměnitelná koruna
Existence prodejen Tuzex souvisí s tím, že v socialistickém Československu se platilo korunami, které nebyly takzvaně volně směnitelné. To znamená, že lidé, kteří v Československu pracovali, za to dostávali mzdy nebo platy v československých korunách, za které si v Československu mohli koupit zboží, například jídlo, oblečení, nábytek, auto a podobně, ale tyto koruny nebylo možné běžně vyměnit například za západoněmecké nebo francouzské nebo jiné západní peníze. Jakmile se překročila západní hranice Československa, staly se z československých korun bezcenné papírky. I kdybyste si v Československu našetřili statisíce nebo milióny korun, za které by se v Československu dalo koupit spousta věcí, za hranicí byste si nemohli koupit ani rohlík. Podobně na tom byly i měny ostatních socialistických zemí, například NDR, Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska a podobně. Měny těchto zemí se vzájemně daly omezeně vyměnit při turistice, ale západní peníze se za ně koupit nedaly.

Západní peníze si za československé koruny nemohl nakoupit ani stát, ani státní podniky. Západní peníze se daly získat jedině tím, že se nějaké zboží vyrobilo a vyvezlo do zahraničí, a zahraniční obchodní partner za něj zaplatil svými penězi. Těchto peněz však do Československa přicházelo omezené množství. A proto ani stát a státní podniky nemohly dovážet libovolné množství zboží ze Západu. Když nějaký podnik potřeboval nakoupit něco v západní Evropě nebo v Americe, nebo i jinde mimo země RVHP, musel na to dostat příděl devizových prostředků (zahraničních peněz). Tyto příděly byly velmi omezené, a přednostně je dostávaly výrobní podniky, které to zahraniční zboží potřebovaly pro svoji výrobu. Obchodní organizace měly velmi omezené příděly devizových prostředků, a proto se v obchodech vyskytovalo dost málo zahraničního zboží. Ano, bylo možné koupit věci z NDR, Polska, Maďarska, Sovětského svazu a podobně. Ale věci ze západních zemí byly velmi vzácné. To se týkalo například elektroniky, která ze západní Evropy a z Ameriky byla výkonnější a kvalitnější než u nás, ale také například exotického ovoce. Občas se daly sehnat banány, občas pomeranče. Mandarinky se objevovaly jen v době kolem Vánoc. A spoustu věcí, které se dnes běžně vyskytují v prodejnách ovoce a zeleniny, jsme znali pouze z literatury. To proto, že tyto věci se musely dovážet ze zemí mimo RVHP.

S nesměnitelností koruny souviselo i to, že nebylo možné běžně vycestovat do zemí mimo RVHP. Kdo chtěl vycestovat, musel kromě výjezdního povolení sehnat i tzv. devizový příslib, který dostala jen malá část žadatelů a který znamenal, že dotyčný občan dostane omezený příděl zahraničních peněz, aby mohl do nesocialistické země vycestovat.

Zacházení s cizí měnou
Pro manipulaci se zahraničními penězi platila mnohem přísnější pravidla než dnes. V současné době si můžete kdykoli vyrazit do směnárny a vyměnit si koruny za zahraniční peníze nebo zahraniční peníze za koruny, a nikdo se neptá, na co ty zahraniční peníze potřebujete nebo kde jste k nim přišli. Před rokem 1989 tomu tak nebylo. Peníze zemí RVHP, například východoněmecké marky, polské zloté nebo maďarské forinty, se daly nakoupit pouze v souvislosti s konkrétní cestou do zahraničí. A po návratu ze zahraničí se zbývající peníze musely v určité lhůtě vyměnit zpátky. Co se týče západních peněz, například západoněmecké marky, francouzského franku, amerického dolaru a podobně, ty československý občan nesměl vlastnit vůbec. A když jich náhodou nějak nabyl, například darem nebo dědictvím, byl povinen je ve stanovené lhůtě nabídnout státu, který měl zahraničních peněz nedostatek. Kdyby se ukázalo, že někdo doma schovává větší množství zahraničních peněz, měl by z toho velké nepříjemnosti.

No a právě v těchto podmínkách existovaly prodejny Tuzex a takzvané tuzexové koruny. Aby stát motivoval občany k tomu, aby odevzdali nabytou západní měnu, nabízel jim kromě kriminálu jako lepší alternativu taky takzvané tuzexové poukázky, zvané též tuzexové koruny a běžně se jim říkalo bony. Když občan odevzdal státu zahraniční měnu, dostal ne obyčejné koruny, ale takzvané tuzexové poukázky. Ty se daly použít v síti prodejen Tuzex, kde se dalo nakupovat pouze za tyto tuzexové koruny, nedalo se tam nakupovat za normální československé koruny. V prodejnách Tuzex se dalo nakoupit československé zboží určené na export, které mnohdy bylo kvalitnější než zboží pro domácí spotřebitele, a také se tam dalo koupit mnoho výrobků z dovozu, které se v normálních prodejnách koupit nedalo a bylo kvalitnější než domácí zboží, dalo se tam koupit mnoho věcí, které v běžných prodejnách nebylo vůbec. Tyto prodejny kvalitního a mnohdy luxusního zboží tedy byly pro občany motivací, aby svoje dolary nebo západní marky vyměnili za tuzexové koruny. Tuzexové koruny dostávali rovněž českoslovenští občané, kteří pracovali v zahraničí, například pracovníci, kteří se podíleli na stavbě továren v zahraničí. Tehdy se mluvilo například o výstavbě československých cukrovarů v některých zemích.

Nechcete bony?
Z uvedeného je zřejmé, že pro naprostou většinu československých občanů byly tuzexové koruny legálně nedostupné. Někoho příbuzného v západní cizině, kdo by jim jen tak daroval peníze nebo po kom by je zdědili, měl zřídkakdo, a na práci v cizině se taky nedostal každý. Ale ty prodejny kvalitního a luxusního a jinde nedostupného zboží byly tak lákavé! Takže se lidi snažili sehnat bony i jinak než stanoveným způsobem. Jedna z možností byla je od někoho koupit. Bylo možno je koupit například od tzv. veksláků, což byli lidé, kteří postávali před jednotlivými prodejnami Tuzex a nenápadně šeptali kolemjdoucím: „Nechcete bony?“ V osmdesátých letech bylo možné jednu tuzexovou korunu pořídit většinou asi tak za 5 až 6 československých korun.

A kde získávali bony ti veksláci? Jedním ze zdrojů byli zahraniční turisti. Zatímco českoslovenští občané si za své koruny západní měnu koupit nemohli vůbec, zahraniční turisté si na návštěvu Československa mohli, ba museli, koupit československé koruny za svoje marky, franky či dolary. Avšak kurs, za jaký jim československý stát koruny nabízel, byl pro zahraniční turisty velmi nevýhodný. Stát potřeboval zahraniční peníze, a proto stanovil takové podmínky, aby ze zahraničních turistů získal peněz co nejvíc. A proto pro turisty bylo výhodné, když od veksláka dostali československé peníze levněji. A veksláci, stejně jako jiní občané, tyto zahraniční peníze odevzdali státu, dostali za ně tuzexové bony, a ty pak nabízeli občanům. Tato činnost byla nelegální, byla trestným činem ohrožování devizového hospodářství, ale byla tak nějak státem tiše tolerovaná; těch osob postávajících před prodejnami Tuzex a nabízejících bony si příslušníci Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie) nemohli nevšimnout, ale tyto osoby tam přesto postávaly dál. Jen občas se objevily zprávy, že někdo byl odsouzen za uvedený trestný čin, ale to asi byly spíš jednotlivé případy, kdy se dotyčný vekslák znelíbil i z jiných důvodů.

Proč Tuzexy zanikly?
Jak již bylo uvedeno, podmínkou existence Tuzexu byla nesměnitelná koruna. Krátce po roce 1989 byla zavedena směnitelnost koruny. To znamenalo, že československou korunu bylo možno volně kupovat i prodávat za jiné měny. Volně směnitelná měna vede k tomu, že se kurs přizpůsobí vztahu nabídky a poptávky. Protože československá ekonomika byla méně výkonná než ekonomiky západních zemí, kurs koruny šel v prvních týdnech dolů, takže pro československé turisty, kteří se po roce 1990 mohli konečně dostat na Západ, tam bylo velmi draho, naopak pro občany Rakouska a Německa bylo velmi výhodné jezdit nakupovat do českého pohraničí. Ale možnost volně nakupovat a prodávat různé měny vedla ke vzniku legálních směnáren a postupnému zániku nelegálních veksláků. A protože s volnou směnitelností koruny se uvolnil i dovoz a vývoz, nebylo už nutno zahraniční zboží nakupovat v Tuzexu, ale bylo možné si pro takové zboží buď zajet za hranici, nebo ho nakoupit normálně za koruny v normálních obchodech, které ho již mohly normálně dovážet. Za těchto okolností Tuzex ztratil své opodstatnění a postupně zanikl.

Pro úplnost ještě dodám, že podobné obchody jako Tuzex existovaly i v jiných socialistických státech. Například v Polsku to byl Pewex, a obdobné sítě prodejen existovaly i v NDR, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a dalších socialistických státech.
Pokud si chcete ještě dnes užít „výhod“ dvojí měny a dvojích cen spojených s nehorázným oškubáváním cizinců, zkuste navštívit Kubu, tam něco podobného je dosud.

Závěrem ještě desetiminutové video, informace o Tuzexu z Československé televize z roku 1989, pravděpodobně ještě z doby před 17. listopadem.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 7. listopadu 2018 v 15:14.
ANDÍLEK2009 v něm napsal:

*Pěkný Článek

Příspěvek z 24. října 2018 ve 12:01.
Májuška96 v něm napsala:

Super článek Pavlíku. R^:-3

Příspěvek z 23. října 2018 v 19:34.
buffy-forever v něm napsala:

Tenhle článek se mi hodně líbí, dobrá práce.