Alíkovina

Jak se stát... muzikantem

vydáno  •  Kultura
Kdysi bývaly filmy němé, případně k nim v kině hrál živý doprovod. Něco takového si dnes jen těžko dovedeme představit. Zajímalo nás jak těžké je stát se hudebním skladatelem a co taková práce obnáší. Do tajů své profese nás nechal nahlédnout klavírista a skladatel Petr Malásek.

Petr Malásek a jeho oblíbený hudební nástroj - klavír., © archiv Petra Maláska

Vyrůstal jste v rodině pianisty a skladatele Jiřího Maláska. V roce 1985 jste na pražské konzervatoři absolvoval obor klavír a skladba. Chtěl jste se hudbě věnovat vždycky a nebo jste uvažoval i o studiu něčeho jiného?
To se s přibývajícím věkem docela měnilo. Když jsem byl hodně malý, prožíval jsem si své klukovské sny o budoucích zaměstnáních, jako je popelář, cestovatel, fotbalový brankář, naprosto nezávisle na hudbě, která mě od útlého dětství doma provázela. Samozřejmě, když jsem pak dospěl k rozhodnutí jít na konzervatoř, priority se změnily a bylo jasné, že když budu mít štěstí, pokusím se v budoucnu hudbou i živit...

Od kdy jste začal hrát na klavír, případně jiný hudební nástroj?
První pokusy proběhly, když mi bylo tak pět let. Od šesti jsem měl učitele, a pak po ose Lidová škola umění – Konzervatoř – AMU jsem to dotáhl až k rozhovoru do Alíka...:-)

Když jste jako malý kluk cvičil, bavilo vás to a nebo vás do toho museli rodiče nutit?
Myslím, že kdybych byl jako kluk šťastný, že mohu sedět u piana a nemusím chodit s kamarády ven, asi bych nebyl úplně normální. Nicméně si nepamatuji na žádné dramatické scény. Přijal jsem cvičení jako součást života, tu příjemnější, tu méně a naštěstí mě brzy muzika začala bavit natolik, že jsem v něm mnohdy a čím dál častěji nacházel i radost.

Fotogalerie

Účastnil jste se jako malý klavírních soutěží? A s jakými výsledky?
Účastnil. V té době probíhala každoročně soutěž Lidových škol umění, v které jsem vítězně prošel všemi okresními, městskými a krajskými koly až do celostátního. Poměrně úspěšný jsem byl i jako desetiletý v soutěži Virtuosi per musica di pianoforte, která se pořádá dodnes.

Nepřítelem umělců vystupujících na veřejnosti bývá tréma. Měl jste s ní někdy problém?
Mám to štěstí, že trému jsem nepoznal nikdy. Ač jsem založením poměrně plachý, u piana jsem si to vždycky "užíval". Vždycky jsem cítil jen takové lehké adrenalinové rozechvění, které mě ale nikdy nesvazovalo, naopak – nabuzovalo.

Skládáte nejen vážnou hudbu, ale také hudbu k filmům, muzikálům nebo baletům. Můžete stručně čtenářům Alíka přiblížit, jak taková práce probíhá?
To je otázka, která by vydala na celý rozhovor...:-) Základem je vždy libreto nebo scénář, látka, ke které je potřeba najít jakýsi hudební klíč. A když se domnívám, že jsem ho našel, pak jsou to – v mém případě – hodiny vysezené u piana, kde si lámu hlavu, jak tento klíč převést do not tak, aby to bylo sdělné i divákovi či posluchači. Vystačím si s tužkou, gumou (ta je velice důležitá!!!) a notovým papírem. Počítač přijde na řadu později, když posléze nápady zaznamenávám do hudební nahrávky.

Co se vám na vaší práci nejvíc líbí? Co se vám naopak líbí nejméně?
Daleko víc převažují ty věci pěkné. Je to nikdy nekončící dobrodružství, je to práce s fantazií, emocemi a nekonečná radost, když se povede koncert. A pak je jedno, jestli člověk hraje před vyprodanou halou nebo před třemi posluchači v klubu.

Může si klavírista dovolit necvičit? A na jak dlouho?
Jeden slavný pianista kdysi řekl: "Když necvičím den, poznám to já. Když necvičím týden, poznají to kritici a když dva týdny, poznají to i posluchači." Je to stoprocentní pravda. Hra na nástroj je špičkový výkon, který se bez přípravy provozovat nedá. A pokud ano, tak nikdy na špičkové úrovni.

Jaký druh hudby máte nejraději?
Čím dál více tzv. "vážnou" hudbu, konkrétně 20. století. Nikdy mě nepřestane fascinovat dobrý jazz, mám rád vše kolem filmů a hudebního divadla, moderní písničkáře... je toho mnoho, snad jediné, co si mohu odpustit je dechovka a české country...:-)

Jaké jste měl koníčky a záliby, když jste chodil do školy? A vydrželo vám z toho něco do dospělosti?
Jako u každého dítěte se u mne záliby střídaly jak na běžícím pásu. Lepil jsem si modely, v létě jezdil na kole a v zimě rád lyžoval (to mi zůstalo), vždycky jsem moc rád četl. Při muzice se toho moc stihnout nedá, cvičení spotřebuje mnoho času a energie.

Prý rád cestujete. Podle čeho si vybíráte cíle svých cest?
Různě. Z doslechu, z knížek, z časopisů. Cestujeme vždy s mojí ženou a synem, libujeme si v neorganizovanosti a v nasávání atmosféry té které země. Ono je totiž všude krásně – když tam člověk je s těmi správnými lidmi.

Máte nějaký velký cestovatelský sen?
Mám – a ne úplně nesplnitelný. Rád bych si někdy důkladně procestoval Norsko a časem i Japonsko.

Kde se vám líbilo nejvíc u nás a kde v zahraničí?
Mám to štěstí, že díky hudbě a koncertům jsem naši zemi procestoval několikrát křížem krážem. A jelikož mě to stále (i po téměř třiceti letech) baví, je to nejlepší důkaz toho, jak je u nás hezky. A zahraničí? Mám slabost pro vysoké hory i oceány.

Pokud by se někdo z našich čtenářů chtěl hudbě věnovat profesně, co byste mu poradil?
Cvičit, cvičit, cvičit. Nenechat se odradit. A milovat hudbu v jakékoliv podobě, je to lék na všechny chmury.

Petr Malásek

Petr Malásek (*1964, klavírista a skladatel) autor téměř 200 hudebních titulů pro divadlo, film a televizi. Z nejznámějších: Z pekla štěstí II., Andělská tvář, Král Lear (Letní shakespearovské slavnosti), Lucrezia Borgia (Národní divadlo v Praze), Popelka, kouzelný muzikál na ledě.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (11)

Příspěvek z 20. dubna 2012 ve 21:19.
domusqa11 v něm napsala:

pls

sdílejte dále:http://www.youtube.com/watch?v=weG9Xb8n3sI&feature=youtu.be

Příspěvek z 13. dubna 2012 v 19:01.
Hanienes v něm napsal:

Můj názor

Příspěvek z 5. dubna 2012 v 16:47.
Elindik11 v něm napsala:

JÁ HRAJU NA ..............

JE TO O CVIČENÍ A PRVNÍ MŮSÍŠ NAPŘ:. HRÁT NA FLÉTNU A POTOM NAPŘ:. SAXFON