Jednoho krásného letního rána se veverka Čiperka probudila, nasnídala se a přemýšlela, co bude dělat. Seděla na svém stromě a přemýšlela. V tu chvíli najednou uslyšela nějaké hlasy. Podívala se dolů, a uviděla, že jdou kolem nějací lidé. Rozhodla se slézt dolů ze stromu, aby lépe slyšela, o čem si povídají.

Čiperka se schovávala za stromem, aby si jí lidé nevšimli, a poslouchala. Nerozuměla úplně všemu, ale zaslechla tam slova „dovolená“ a „moře“. „Aha, takže oni někam jedou. Já bych taky chtěla někam jet. Ale kam? A jak se tam dostanu?“ uvažovala veverka. Její přemýšlení přerušila kamarádka Verunka. „Čau, Čiperko!“ zdravila ji. „Haló, tady jsem, za tebou!“ Čiperka se otočila a uviděla kamarádku. „Ahoj, Verunko! Promiň, že jsem si tě hned nevšimla, přemýšlela jsem o něčem,“ omlouvala se Čiperka.

Verunku samozřejmě hned zajímalo, nad čím kamarádka uvažovala, a tak jí Čiperka řekla pravdu. „Teď šli kolem nějací lidi a já jsem slyšela, že se baví o tom, že pojedou na dovolenou, a tak mě napadlo, že bych taky ráda někam jela,“ popsala své myšlenky veverka. „No jo, to je super nápad, taky bych ráda jela!“ reagovala kamarádka. „Teda jestli počítáš s tím, že bychom jely spolu,“ dodala. „No jasně, bez tebe bych nikam nejela, to by byla nuda!“ odpověděla jí Čiperka.

„Pamatuješ si, jak jsme kdysi byly v zimě na dovolené?“ vzpomněla si Verunka. „Moc jsem si to užila, ale letní dovolená by mohla být ještě zajímavější!“ radovala se Verunka. Najednou ji ale nadšení přešlo. „Jak můžeme někam jet, když nevíme, kam vlastně chceme? A i kdybychom to věděly, jak se tam dostaneme?“ Verunka se skoro rozbrečela. Už se tak těšila, ale najednou jí došlo, že to vůbec nebude tak jednoduché, jak předpokládala.

„No tak, Verunko! To nějak zvládneme! Na tu zimní dovolenou jsme se taky nějak dostaly, tak to dokážeme i teď!“ povzbuzovala kamarádku Čiperka. „Můžeme se zase vydat na nádraží, jako minule, a určitě nás nějaký vlak nebo autobus doveze někam, kde se nám bude líbit.“ „No jo, ale kam vlastně chceme jet?“ zeptala se Verunka. „No přece někam k moři!“ řekla veverka Čiperka.

V tu chvíli veverky uslyšely mluvit nějaké lidi. „... takže zítra v 10 hodin jedeme,“ uslyšely Čiperka s Verunkou. „Slyšela jsi to? To jsou ti lidi, o kterých jsem ti říkala! Oni se bavili o tom, že jedou na dovolenou,“ řekla Čiperka. V tu chvíli Verunka dostala nápad. „Když víme, v kolik hodin zítra odjíždějí, co kdybychom jely s nimi?“ Čiperce se tento nápad moc líbil, takže se veverky vydaly za těmi lidmi, aby zjistily, kde bydlí. Naštěstí to nebylo daleko, tak se veverky domluvily, že zítra v půl desáté se setkají v lese na domluveném místě a vydají se společně k těmto lidem.

Druhý den ráno se veverky sešly na místě, které se nacházelo přesně uprostřed mezi Čiperčiným a Verunčiným stromem. Vydaly se k domu té rodiny, se kterou chtěly jet na dovolenou. Pak si ale Čiperka uvědomila, že je tu jeden háček. „Nevíme, čím jedou! Myslely jsme si, že pojedou autem, a tak nastoupíme k nim a pojedeme s nimi, ale co když půjdou na vlak, nebo třeba pojedou na letiště a odtamtud poletí letadlem?“ Než jí Verunka stihla odpovědět, už byly u domu té rodiny.

Veverky uviděly, že se opravdu jede autem. Rodiče a dvě děti nakládali věci do auta a chystali se k odjezdu. Veverky rychle nastoupily do auta, když se zrovna nikdo nedíval, a jelo se. Čiperka ani Verunka neměly tušení, kam jedou, ale myslely si, že je čeká zajímavá dovolená. Asi po hodině jízdy obě veverky usnuly, a vzbudily se až na místě. Slyšely, že rodina vytahuje z auta kufry a tašky, a tak rychle vyskočily ven, než si jich někdo všimne. Rozhlédly se a uviděly krásné moře. Šly se podívat, kde se rodina ubytuje, aby věděly, kam mají jít, až se pojede domů.

Problém byl ale v tom, že nevěděly, kdy se lidé vrací domů. Tak se rozhodly, že se budou každý den chodit dívat, a když uvidí, že se rodina balí a chystá k odjezdu, tak naskočí do auta. Zapamatovaly si, kde se nachází jejich ubytování, a vydaly se k moři.

Veverky si chtěly najít na pláži prázdné místo, kde nikdo nebyl. Nechtěly, aby je někdo viděl, protože veverky u moře by asi většinu lidí překvapily, a ony si chtěly v klidu užívat dovolenou bez toho, aniž by je u toho otravovali lidi. Když našly takové místo, jaké hledaly, šly na chvilku do moře. Moc se jim tam líbilo. Po tom, co se vykoupaly, zaplavaly si a prostě si užily pár hodin v moři, už měly veverky opravdu hlad. Čiperka se rozhodla, že půjde sobě i Verunce najít nějaké oříšky, aby se mohly najíst.

Domluvily se, na kterém místě se sejdou, a veverka se vydala hledat jídlo. U moře ale žádné stromy s oříšky nebyly, tak se veverka rozhodla jít kousek dál. Šla, šla a pořád nic. Už ji bolely nožičky a už to chtěla vzdát, když najednou uviděla les. Vstoupila do něj a uviděla krásný velký strom plný oříšků. Několik jich snědla, protože už měla opravdu velký hlad, a taky jich pár vzala pro Verunku. Teď bylo na čase vydat se zpátky.

Čiperka hledala cestu ven z lesa, ale ztratila se. Už se setmělo a ona bloudila tmavým lesem a vůbec nevěděla, kam má jít. „Co když nikdy nenajdu cestu ven a zůstanu tady navždy? A co bude s Verunkou? Pojede domů sama a mě tady nechá?“ přemýšlela veverka. Byla jí zima, měla žízeň, hlad a hlavně obrovský strach. Hlad by sice mohla vyřešit tím, že by snědla těch pár ořechů, které měla u sebe, ale to nesměla, protože ty byly pro Verunku.

Čiperka strávila v lese asi hodinu, když konečně uviděla nějaké světlo. Vydala se tím směrem, a opravdu, byl to východ z lesa. Vyběhla ven, ale vůbec nevěděla, kam má jít teď. Rozhodla se, že to prostě zkusí a vydala se směrem doprava. Po nějaké době ale zjistila, že jde úplně špatně a že tady rozhodně předtím nebyla. „Chudinka Verunka, určitě už se o mě bojí, když už tak dlouho nepřicházím,“ pomyslela si Čiperka.

Rozhodla se, že se vrátí tam, kde předtím vylezla z lesa, a vydá se opačným směrem. Šla asi 10 minut a uviděla les, tak šla dál, tentokrát doleva od lesa. Po nějaké době ale zjistila, že ani tudy nešla, když šla do lesa pro oříšky. Už se jí chtělo brečet. Myslela si, že je opravdu navždy ztracená a nikdy nenajde cestu za Verunkou a nikdy se nedostane zpátky domů do svého lesa v Česku, ale zůstane někde tady, v cizí zemi, kde nikoho nezná a nikdo nezná ji. „Vždyť ani nevím, v jaké zemi jsem!“ uvědomila si.

Čiperka měla strach, že nikdy nenajde cestu, ale přesto šla dál. Tentokrát zkusila poslední možnost –⁠ vrátila se zase k lesu a šla rovně. Bohužel to pořád nevypadalo, že by se blížila k moři, ale ona se nevzdávala a pokračovala v cestě. „Když nebyla správná cesta vpravo ani vlevo, musí přece být tady!“ pomyslela si. S touto myšlenkou šla pořád rovně a najednou v dálce zahlédla moře. Nebyla si jistá, jestli se jí to jenom nezdálo –⁠ přece jenom to bylo docela daleko a ještě k tomu byla tma, takže veverka pořádně neviděla, ale přece jenom tady nějaká naděje byla.

Když se Čiperka dostala blíž, zjistila, že je to opravdu moře. Měla takovou radost! Pak si ale uvědomila, že by se ještě neměla radovat –⁠ moře je přece obrovské a co když je někde úplně jinde, než je Verunka? Za chvíli ale zjistila, že vidí to místo, kde jsou ubytovaní lidi, se kterými veverky přijely. Odtud už veverka věděla, kudy se dostane na pláž.

Asi po pěti minutách se Čiperka blížila k místu, kde se měly setkat s Verunkou. Když přišla blíž, uviděla, že Verunka tam je, ale spí, tak se rozhodla ji vzbudit: „Verunko, vstávej! To jsem já, už jsem tady! Vzbuď se!“ Verunka se probudila a měla obrovskou radost. „Čiperko, já jsem tak ráda, že tě vidím! Kde jsi byla tak dlouho? Já jsem se tak bála!“ Čiperka Verunce převyprávěla celý příběh o tom, jak šla hledat oříšky a jak se ztratila v lese. Nakonec ale všechno dopadlo dobře. Verunka si snědla oříšky, které jí Čiperka přinesla a šly spát.

Ostatní dny na dovolené si veverky moc užily a pro oříšky už chodily radši jenom spolu. Ani jedna z nich už se neztratila. Strávily u moře krásný týden a pak odjely domů. Obě veverky se shodly na tom, že dovolená byla super a že si to moc užily. Čiperka i Verunka už se těšily, až spolu zase někam pojedou, ale rozhodly se, že na každé dovolené už budou všude chodit jenom spolu, aby se ani jedna z nich nemohla sama ztratit.