17. listopadu byl pátek a vím, že to pro mě byl obyčejný den. Byla již pěkná zima a my ze školy vzali hned hokejky a šli hrát hokej. Co by také měl dvanáctiletý kluk jiného dělat?
Maminka v tu dobu byla na školení, když se vrátila, byla malinko nesvá a říkala nám, že je přednášející pustil dříve, neboť se něco děje na Národní třídě.
Paní učitelky se nám snažily situaci vysvětlovat... Vím, že jsme se v době stávky dívali na televizi.
Bohužel ale pro mě to mělo i následky, protože přenos z přeplněného Václavského náměstí měl přednost před pořady, které mě provázely, jako byly Magion a Vega.
Přesto na mě měly tyto události dopad, především v prvém roce svobody.
V roce 1990 lidé zažívali radost ze svobody... Týkalo se to také i vyznání a víry... Velkou postavou katolické církve byla i postava – Kardinál František Tomášek. V tu dobu mi bylo 13 let a zažíval jsem kolem sebe zmatek... již jsme nesměli říkat soudružko učitelko, ale paní učitelko.
Soudruha prezidenta Husáka vystřídal pan prezident Václav Havel. Všichni říkali, je svoboda. Naši vlast v dubnu 1990 navštívila i veliká postava, papež Jan Pavel II.
Tuto návštěvu všichni sledovali jako velikou událost naší země a doby... Samozřejmě i já. I když jsem prohlašoval, že je to blbost, také jsem ale vnitřně cítil, že je to něco více a že to něco pro mě znamená. Ale netušil jsem, jak moc mě to ovlivní.
Ve škole se začalo mluvit jinak. U nás ve škole přibyl také jeden kroužek, který měl název náboženství. V tu dobu rodiče často přihlašovali své děti na tento kroužek.
Já zažíval nejhorší období puberty. No myslím, že nemusím popisovat, co se asi ve mně dělo a co jsem zažíval. Já prohlásil, že na tento kroužek chodit nebudu a že to považuji za hloupost... Vnitřně jsem ale cítil, že to tak není.
O víře se mluvilo otevřeně. Do kin v tomto období přišel film, příběh muže, který se jmenoval Ježíš. Já na tento film šel také, ale opět navenek jsem hrál, že se nic nestalo, až do roku 1991, kdy naše třída jela na školu přírodě. Upozorňuji, že na tuhle školu v přírodě nikdy nezapomenu.
Odjížděli jsme do nádherného města Mariánské Lázně, které mě navždy okouzlilo. Padal sníh, chodili jsme na teplé oplatky, no prostě romantika.
Na tuto školu přírodě jela také i paní učitelka, která vedla kroužek náboženství. Já bohužel v tu dobu patřil mezi děti, které neměly moc dobrou pověst na naší škole. Byl jsem považován za pěkného provokatéra.
V tuto dobu chodila paní učitelka s dětmi, které chodily na tento kroužek, také pravidelně do kostela. Tak to dělala i na škole v přírodě. Já se tomu vždy smál, a tak jsem se rozhodl pobavit se i v kostele a udělat si srandu z tohoto „náboženství“, z toho křesťanského Boha.
Jeden den na této škole v přírodě jsem šel s nimi a rozhodl jsem se, že se tomu všemu vysměju. Jakmile jsem vkročil do kostela, tak se stalo něco, co neumím popsat, jen mě „něco“ oslovilo a já poznal, že je zde něco většího, z čeho si legraci dělat nemohu... Jen jsem si sedl a koukal, jak čerstvě vyoraný krtek.
Zde dodávám, že Bůh má veliký smysl pro humor a využívá všeho, co se v našem životě děje.
Na závěr: Tahle historka je vzpomínkou na dobu, která mi pomohla poznat něco většího a započala i mé povolání ke službě někomu většímu... Mně tato doba pomohla k jednomu, že svoboda je veliký dar a privilegium, které jsme dostali.
Nevím, ale tak mě napadlo po přečtení zadání soutěže napsat tuto mou vzpomínku na období roku 1990. Uvědomil jsem si, jak po třiceti letech na tuto událost vzpomínám.
Paní učitelka nám řekla po událostech 17 listopadu jednu myšlenku: „Svoboda není, že si mohu dělat, co chci, ale svoboda je o zodpovědnosti za náš národ.“ Až později jsem pochopil, jak to myslela...
Máme za co děkovat, neboť svoboda není samozřejmostí.
Milí kamarádi, přeji vám vše dobré.
Verbum
).
