Byla jednou jedna holčička jménem Simonka. Od malička měla ráda sport a nejvíc tenis. Jak rostla, tak si čím dál víc uvědomovala, že se chce tímto sportem nejen bavit, ale také živit. A tak to začala brát hodně vážně. Všem na potkání začala říkat, že bude profesionální sportovec. Každý se jí však vysmíval, dokonce i rodiče a sourozenci. Neustále poslouchala, že na to nemá. Až přišel věk, kdy patřila do tenisové juniorky. Nebyla už moc malá, zrovna měla čtrnáct let.

Začala hrávat na okruzích se stejně starými dětmi a každého vždycky porážela. Ani na chvíli nezaváhala. Pak však dospěla a bylo na čase přejít mezi velké tenistky. V tu chvíli se začala opravdu bát, že na to nemá. Dostihla ji bohužel minulost, kdy jí to každý povídal. Rodiče nikdy na její zápasy nechodili. Její úspěchy nebrali v potaz.

Simona se začala bát, že nebude už vyhrávat, a dostala se do slepé uličky. Pak si řekla, že se musí uklidnit a nemyslet na nikoho z těch, co jí nikdy nevěřili. A ono to vyšlo. Začala vítězit i mezi dospělými a brzo se z ní stala nejlepší tenistka světa. Vždycky si potom říkala, že se nikdy nesmí ničeho bát.