Někteří začínající autoři se soustředí jen na text článku a neuvědomují si, že nadpis, upoutávka a obrázek jsou jako výloha obchodu, jako výkladní skříň, která by měla kolemjdoucího upoutat, nalákat, pozvat dál. Pokud čtenáře nepozvete pěkně dál, tak už téměř nezáleží na tom, co mu chcete sdělit a jak moc si dáte záležet s pravopisem a slohem.

Dáváte tím zároveň čtenářům příslib – „píšu o tomhle, zajímá tě víc?“ – a s tímto příslibem je samozřejmě spojený závazek, že zbytek článku nezklame očekávání. Pokud nazvete článek „Klec pro křečka“ a popíšete v něm historii vzhledu fotbalového míče, je to asi docela očividná zrada.

Vhodný nadpis

Vymyslet výstižný nadpis není zase tak těžké. Stačí se pozorněji zamyslet, o čem vlastně článek vlastně je. Ne moc krátce, ale ani ne moc dlouze. A pak to prostě plácnout do názvu … nic víc.

Spousta začínajících autorů sice ve svém nitru nachází dřímajícího umělce, ale zároveň ztrácí bdělého čtenáře. Umělecký nadpis, který nikomu nic moc neřekne, je spíš na škodu.

Když třeba nazvete článek „Má oblíbená skladatelka“, tak se logicky zeptám „A ty jsi kdo? Znám tě? Zajímá mě, kterou skladatelku máš zrovna ty oblíbenou?“ – je to trošku sobecký nadpis, nemyslíte? Klade mnohem větší důraz na osobnost autora než na jméno skladatelky, o které článek pojednává. Zrovna tak třeba „Nejslavnější houslistka 20. století“ není dobrý nadpis, protože to může být buď článek o jedné houslistce, jejíž jméno autor ututlal, nebo přehled více slavných houslistek za účelem zjištění, kdo je nejslavnější houslistka 20. století – čemuž by měl nadpis také odpovídat.

Pokud píšete seriál, je také dobré, když má každý díl svůj charakteristický název. Nazvete-li článek „Důležité osobnosti – 1. díl“, už přímo v nadpisu popíráte důležitost osobnosti, o které píšete. Výstižnější název si také může čtenář snadněji zapamatovat než pořadové číslo.

Číslování se hodí jen tehdy, pokud jsou skutečně pořadí nebo počet nějak důležité. Pokud tvoříte článek třeba o úžasných vlastnostech psa a všimnete si, že jich máte sepsaných osm, nedávejte osmičku do názvu – co to komu řekne? Vážně nejde vymyslet nic výstižnějšího a zajímavějšího, než že je to seznam zrovna osmi bodů?

Recenzujete knížku? Film? Víte, jak se jmenuje? Dejte to do nadpisu! Nedržte se zbytečně fádního nadpisu „Putování se sobíkem – recenze“, když můžete rovnou napsat „Putování se sobíkem humorně a poutavě seznamuje s živočichy“ – ať se čtenář i z nadpisu něco dozví, ne?

Píšete-li článek na některé z vyhlášených témat, myslete v nadpisu také hlavně na čtenáře a na to, co říká váš text. Vyhlášené téma je téma, ne nadpis.

Upoutávka

Stručná textová upoutávka není úvod článku, ale spíš jakési zdůvodnění jeho existence. Proč jste článek napsali? Proč ho má čtenář číst? Co se dozví, pokud si článek otevře a věnuje mu pár minut svého drahocenného času? Zkuste si představit, jak vás pospíchající čtenář nedočkavě vyslýchá:

• Čtenář: „Proč článek vznikl?“
• Autor: „Ahoj kamarádi.“
• Čtenář: „Nazdar, ale o čem bude článek?“
• Autor: „Vítám vás u mého prvního článku!“
• Čtenář: „Díky, je mi jedno, kolikátý je, ale o čem je?!“
• Autor: „Snad se vám bude líbit.“
• Čtenář: „Zatím se mi nelíbí, že o něm nic nevím.“
• Autor: „Omluvte případné pravopisné chyby.“
• Čtenář: „Hele, já tě kousnu!“
• Autor: „Napište do komentářů, jestli chcete pokračování.“
• Čtenář: „Už jsem tě kousnul a jsi samá vycpávka! Jdu pryč.“

Nejhorší na špatné upoutávce je, že ani nezjistíte, o jaké čtenáře přicházíte. Neřeknou vám „článek jsem vůbec nečetl, protože mě na první pohled nezaujal“, protože je ani nenapadne komentovat nebo hodnotit něco, co nečetli.

Text článku může být skvělý, můžou ho čtenáři klidně hodnotit pěti tlapkami… jenže pouze ti, kteří si ho rozkliknou a přečtou.

Článková fotka

Fotka by měla souviset s článkem. To je překvapení, že?
Neměla by být rozmazaná, nebo zbytečně prázdná.

Někteří autoři článků si pravidla pro legální používání obrázků vykládají tak, že na fotce nesmí být umělecké dílo, o kterém článek pojednává. To je omyl. Pokud recenzujete film nebo knížku a ukážete čtenářům jiný film nebo jinou knížku, zmatete je tím… a autorům díla tím spíš uškodíte. Oficiální propagační obrázky jsou u recenzí skoro vždy lepší než vlastní fotky nebo malůvky.

Obrázky nahrané do Alíka můžou existovat v různých výřezech a systém vám dovoluje zakroužkovat, která místa v obrázku jsou důležitá, aby výřez zobrazoval něco smysluplného. V seznamu článků se ukazuje výřez z článkové fotky v poměru 4:3. Občas se neopatrnému autorovi článku podaří, že ve výřezu usekne někomu hlavu. Víte, jak to musí bolet?

Obrácená pyramida

Slyšeli jste už o principu obrácené pyramidy?

Kdybyste chtěli psát román nebo scénář k filmu, třeba nějakou detektivku, postupovali byste podle klasické pyramidy. Nejprve dlouze načrtnete prostředí, rozehrajete všechny mezilidské vztahy, rozmístíte náznaky, nastíníte záhadu… to je takový základ, rozlehlá podstava pyramidy, na které budete stavět. Pak postupně stoupáte vzhůru k tomu zajímavému v ději, zaostříte na hlavní drama, akce střídá akci, čas běží, hrdinové i padouši běží, zápletka houstne, směřujete k vrcholku… a najednou BUM! Vrahem je zahradník!

Překvapivá pointa bývá ve smyšleném příběhu nejvyšší bod. Když ji neznalému čtenáři či divákovi někdo bez varování vyzradí předem, zážitek mu tím zkazí, pošlete na něj zahradníka! … obdobně bývá hlavní myšlenka mimochodem také v závěru vtipu. Pokud vtipu obrátíme strukturu (pokud to vůbec jde), porouchá se tím:

Novinové články ale obrácenou strukturu (tedy obrácenou pyramidu) skoro vždy mívají. „Zahradník zavraždil zámeckého pána“ bývá rovnou v nadpisu. Úvod článku pak rozvede, jak se kdo jmenoval, jak přesně se zločin stal a jaká dramatická akce bezprostředně předcházela usvědčení. Pokračující text dál popíše prostředí, vztahy, spoustu různých řečí okolo, případně dodá v závěru i přehlednou infografiku všech odsouzených zahradníků za posledních sto třicet let.

Jako čtenář (či divák u televizních zpráv) můžete snadno a rychle zjistit, co se vlastně děje, aniž byste věnovali pozornost podrobnostem. Není vůbec nezbytné, abyste vydrželi do konce. Zpravodajství není dobrodružná knížka, kterou si chcete vychutnat, ani to není film, který v kině chcete dokoukat (když už máte zaplacený lístek ).

Podobají se Alíkoviny spíše románům nebo novinám? Asi jak které. Ale sekce se nejmenuje Alíkomány… má svým formátem blíž k novinám, i když třeba nepopisuje úplně aktuální nové dění. Nadpis i upoutávka by tedy buď měly vyložit karty na stůl, nebo dát náležitě najevo, že popisují příběh, jehož pointa bude na konci.

Pokud čtenář vydrží do konce článku, můžete ho i nějak pěkně vyzvat k diskuzi. Živější článková diskuze může přilákat k Alíkovině více očí. Nebo ne? Co si o tom myslíte vy? Napište do diskuze.