Neděle. Půl desáté večer. V pyžamu s kartáčkem v puse poletuji po bytě a sháním poslední nesbalené věci. Ručník, pyžamo, trička, mikiny, kalhoty. A jo, sladkosti a čínské polévky. Vypínám notebook a společně s myší a nabíječkou ho ukládám na vršek všech těch věcí, abych si mohla kufr zapnout. Přesně v 10 ulehám do postele, nastavuji mobilní budík na 4:45 a přikrývám se. Sakra. Zítra je fyzika. Píšeme test, nic neumím. Přemýšlím, jestli má cenu vstávat a ještě se to učit, nebo ne. Moudřejší ustoupí, jdu spát.

Pondělí. Tři čtvrtě na pět ráno. Jako každé pondělí vstávám se něčím nehezkým o škole na rtech a v polospánku odcházím udělat ze sebe člověka, pokud možno s použitím co nejméně světla. Napít čaje, dobalit svačinu, na záda batoh, do ruky kufr, hurá na autobus. Na zastávce, která samozřejmě všechny své skleněné výplně dávno pozbyla klepu pár minut kosu, než si to dohasí známý žlutý autobus a řidič mě s veselým mávnutím zdraví.

Nádraží, koupit jízdenku, strčit do kapsy, hlavně ať to neztratím. Jako vždy zbývá dvacet minut do odjezdu, nejsem blázen, abych lezla ven. Ve vestibulu potkávám kamarádku, svorně nadáváme na ranní vstávání. Vlak přijel, hurá všichni do modrého vagonu. Rozumějte, vlak je složen ze dvou červených, kde jsou plastové sedačky a jednoho modrého, kde jsou ty sedačky lepší.

Šest hodin, jedeme. S povzdechem zapínám muziku a vytahuji sešit do fyziky.Po půlhodině usilovného mžourání do něj a snaze naučit se nějaký ten vzoreček. Snahu vzdávám, sešit zavírám do batohu a upravuji bundu na věšáku, abych se mohla opřít.. SPÁNEK!

Těsně před třetí zastávkou od konce se budím, abych stihla kamarádce napsat SMS kde sedím. Zdárně dojedeme až do cílové stanice. Deset minut cesty a jsem u intru. Pozdravím se se spolubydlícími, přeházím učení z poličky do batohu a z batohu na poličku a vyrážíme, směr škola.

Hurá! Po sedmi hodinách konečně přicházím na intr. Pokoj je tichý, holky mají ještě školu. S vědomím, že bych se měla učit vytahuji čokoládu a lámu ji na čtverečky. Po zralé úvaze ještě vyndávám peřiny a zavrtávám se do nich. Přišly holky, koukáme na film.

Večeře. Stepujeme před zamčenou jídelnou, v břiše nám kručí, kdo měl zas ten hloupej nápad jít tak brzo? Paní kuchařka odemyká, vrháme se jako divá zvěř k pultu. Za deset minut je jídelna plná hladových krků. Odcházíme mezi prvními, opět film.

Teprve hodinu po večerce, kdy se hrabu do postele si matně uvědomuji, že zítra píšeme písemku z biologie.