Mezi školní slohovou prací a článkem do Alíkovin je několik zásadních rozdílů, ale existují i věci, které mají oba tyto útvary společné. A na obojí je zapotřebí pamatovat, pokud chcete psát vlastní článek do Alíkovin.

Tedy, prvním a zásadním rozdílem je to, že školní slohovou práci ve většině případů píšete povinně, na příkaz učitele češtiny, a většinou na stanovené téma. Článek do Alíkovin se píše dobrovolně, kdo nechce, nic takového psát nemusí. A pokud se rozhodnete takový článek napsat, je na vás, jaké bude mít téma. Existují samozřejmě témata, o kterých by se na Alíku psát nemělo, ale nejsou žádné závazné příkazy ve smyslu, že tento týden píšeme slohovou práci o školním výletě a příští týden o receptech na vaření.

Druhý rozdíl je ten, že když se vám nepodaří školní slohová práce, dostanete zhoršenou známku, v krajním případě až pětku, a když se to stane víckrát, může vám to pokazit vysvědčení. Přičemž známka se zhoršuje i u jinak pěkných slohů i za pravopisné chyby, a naopak i pravopisně bezchybný sloh může dostat špatnou známku, když se nepovedl obsahově. Naproti tomu když se vám nepovede Alíkovina, tak to nejhorší, co se může stát, je, že nebude zveřejněna. Ale žádnou pětku ani poznámku za to nedostanete. Problém může být, když článek někde zkopírujete (ukradnete), nebo když v článku budou nějaké nevhodné věci, například urážky, pomluvy, nabádání k trestné činnosti a podobně. Ale pokud půjde jen o to, že se vám článek prostě jen nepovedl, nemáte se čeho bát.

Další rozdíl je, že školní sloh se píše většinou ještě rukou, zatímco Alíkovina na klávesnici. Takže ve školní práci se v případě, kdy si nejste jisti, kam patří mezera, může zkusit dát poloviční mezeru, aby se nepoznalo, zda tam je nebo není, když nevíte, jaké i/y se někde píše, lze napsat nějakou zpotvořeninu, která připomíná i i y, a doufat, že to učitelka uzná jako správnou verzi. Zatímco v textu psaném na počítači je jednoznačné, kde je mezera a kde je jaké písmeno.

To, že se na Alíkovi nedávají pětky za pravopisné chyby, ale neznamená, že články budou plné hrubek. Kultivovaný projev je vizitkou svého autora. Proto není vhodné, aby se autoři Alíkovin na pravopis zcela vykašlali s tím, že za to žádnou pětku nedostanou. Ano, malé děti ještě pravopis zcela neovládají, některé pravopisné jevy se učí až ve vyšších ročnících, a proto pravopisné chyby takových autorů správci Alíka před uveřejněním článku opraví. Ale v textech došlých do Alíkovin jsou i chyby, které jsou očividně způsobeny nedbalostí, a nikoli tím, že by autor dotyčné pravidlo neznal. Tedy ne že by autor nevěděl, jak se to píše, ale prostě se na to vykašlal, psal to, jak ho napadlo, a vůbec si to po sobě pořádně nepřečetl, protože „proč taky, když za to pětku nedostanu“.

V textech doručených pro Alíkoviny se dost často vyskytují zejména chyby v interpunkci. Tedy čárky mezi slovy, tečky mezi větami, otazníky, vykřičníky a podobně. Ale hlavně ty čárky. Je pravda, že toto se neučí hned v první a druhé třídě, ale závažné chyby v interpunkci se bohužel objevují i v textech uživatelů, kteří by to již znát měli. A je smutnou skutečností, že právě chyby v čárkách se dost objevují i v profesionálně dělaných novinách pro dospělé. A další věc je, jak se vůbec ta interpunkce píše. Je důležité vědět (a dodržovat!), že v případě interpunkčních znamének (tečky, čárky a podobně) se za interpunkčním znaménkem (čárkou, tečkou apod.) dělá mezera, zatímco před čárku, tečku a pod. se mezera nedává. To je právě jedna z věcí, která je při psaní na klávesnici důležitá, zatímco při psaní propiskou na papír se to dá „zašmoulit“ tak, že se pořádně nepozná, kde mezera je a kde ne.

A tím se dostáváme k tomu, co mají Alíkoviny a školní sloh společného. Tedy to, že i při psaní Alíkovin, stejně jako u školní práce, se budeme snažit psát kultivovaně a bez chyb, i když za chyby nám nehrozí pětka ani poznámka. Prostě proto, že text napsaný bez chyb působí celkově lépe a usnadňuje i vnímání obsahu textu, zatímco text plný trapných chyb vrhá špatné světlo i na pisatele, působí rušivě při čtení a závažné pravopisné chyby mohou v některých případech i měnit smysl textu (například legendární věta bájné věštkyně „propustit nelze popravit“, kde život odsouzence závisel na tom, kde se do věty vložila čárka, nebo neméně legendární pokyn „nechte je být/nechte je bít“ daný policejnímu veliteli ohledně zásahu na demonstraci, kde záměna měkkého a tvrdého í/ý rovněž zásadně ovlivní výsledek).

Takže pokud chcete, pište do Alíkovin, ale ve vlastním zájmu dávejte pozor, abyste svoji snahu zbytečně neznehodnotili nedbalým psaním a zbytečnými chybami.