Alíkovina

Jarní prázdniny v Jeruzalémě

vydáno  •  Cestování

Posilněni touhou cestovat jsme se s mou máti rozhodli prozkoumat krásy Jeruzaléma. Pokud máš dlouhou chvíli a chceš ji zabít čtením toho, co jsme tam všechno zažili, tak s chutí do toho.

Pohled na Chrámovou horu, © Šťur

Úvod
Původně jsme vlastně chtěli do Petrohradu, ale odradila nás byrokracie při vyřizování víza, peněžní náklady na něj a vlastně i drahé letenky. Dlouho jsme hledali alternativu a nakonec to padlo právě na ten Jeruzalém. Proč? Hele, já vlastně ani nevím. Jednak je to pěkné město a jednak... No prostě rád cestuju, stačí to jako odůvodnění?

Cesta
Přesně týden po alíkovském srazu v Ostravě, v pozdní večer, jsme vyrazili na cestu. Nejprve jsme jeli autobusem Leo Expressu do Warszawy. No, nic extra to teda nebylo - sedačky byly jak z betonu, záchod nesplachoval, ani voda na něm netekla, WiFi byla spolehlivá asi jako černobylský jaderný reaktor a na nějaké elektrické přípojky nebo alespoň USBčka jsem mohl rovnou zapomenout. No co, přežít se to nějak dalo a nakonec jsme se po rozbitých polských cestách ve zdraví dobelhali na Lotnisko Chopina ve Warszawě. Zadek mě ale bolel totálně...
Letadlo nám letělo až za 8 hodin, co však mezitím dělat? Rozhodli jsme se pro spánek, přeci jen jsme naposledy spali skoro před 24 hodinami a začínali jsme být poněkud mimo. Našli jsme si tedy dvě pěkné řady takových těch letištních sedaček, natáhli jsme se, pod hlavy si dali batohy a prakticky okamžitě jsme usnuli. Bohužel jsme se neprobudili přirozeně hezky odpočatí, ale probudila nás až moc snaživá hlídka letištní ostrahy, která takhle budila všechny spáče, a že jich tam bylo. Vůbec netuším, proč nás vyhodili, letiště bylo skoro prázdné, nikoho jsme neomezovali. Prostě přístup „když nemůžu spát já, tak nikdo“, který všichni ze srdce milujeme. Stejně ničeho nedosáhli, poté, co odešli, tak si všichni zase lehli. Tedy všichni kromě mě, protože jsem šel prozkoumat letiště. Oproti tomu pražskému je dost malé, prošlé jsem ho měl už za necelou čtvrthodinku. Po obchůzce, během které jsem objevil, že tam mají velký prd, jsem se vrátil zpátky k mamce, kde jsem popadl telefon a vysedával důlek v klubovně. Později jsme si ještě dali žůrek ve vývařovně kousek od nás a pak už jsme přes kontroly pokračovali do tranzitní haly, kde jsme si počkali na náš let.
Jelikož jsme letěli nízkonákladovým WizzAirem, tak o nějakém pohodlí na palubě nemohla být řeč. Řady sedaček byly namačkány co nejblíže k sobě a navíc se naše neodbavovaná zavazadla strkala pod sedačku před námi, takže ani nebylo kam pořádně složit nohy. Na více než čtyřhodinovém letu to dozajista každý ocení.
Po příletu do Tel Avivu nastala část, které jsme se dost obávali – vstupní pohovor. Nakonec se však ukázalo, že se nebylo čeho obávat, došli jsme k budce pasové kontroly, kde na nás mladý chlápek zahalekal „Dzień dobry!“, kouknul se na přední strany našich pasů a hned dodal „Oh no!“ a ptal se, jak se česky řekne dobrý den. Samotný pohovor byl složen z otázek jaký je účel naší cesty, jestli jsme v Izraeli poprvé a zda tam někoho známe. Pohodička. Překvapeni, jak rychle jsme to stihli, jsme se vypravili hledat stanoviště autobusů do Jeruzaléma. Místní jsou velice ochotní, hned, když jsme se někde zasekli, přispěchal někdo, jestli nepotřebujeme pomoc. S jejich pomocí jsme se dobelhali ke stanovišti a počkali si na náš autobus. Cesta po noční dálnici dlouho netrvala a my se zanedlouho octli na jeruzalémské Central bus station. Až překvapivě rychle jsme našli zastávku, odkud jel náš autobus 78. Když jsme do něj nastoupili, tak jsme si chtěli u řidiče koupit lístek, jak nás instruoval náš ubytovatel, ale ouha... U řidiče už se lístky nekupují. Až později jsem zjistil, že papírové jízdné bylo kompletně nahrazeno jejich RavKav kartou, tu jsme však neměli a ani jsme o její existenci netušili. Bez lístku jsme se jenom potichu modlili, aby nepřišel revizor, naše modlitby ovšem vyslyšeny nebyly. Revizor už se šinul k nám...
Naštěstí to dopadlo dobře, tragickým tónem jsme mu řekli, že jsme turisté a nevíme, jak si koupit jízdenku, revizor cosi zadrmolil (rozuměl jsem jen slovu „money“), ukázal k řidiči a pokračoval ve své supí cestě. Když jsme k řidiči s penězi došli, tak nás zpočátku ignoroval, jakmile však revizor vystoupil, tak nás gestem poslal zpátky do autobusu.
Nějakým zázrakem se nám podařilo vystoupit na správné zastávce (hlášení byla jen v hebrejštině), takže už bylo nalezení bytu našeho ubytovatele (ubytování jsme zajišťovali přes Airbnb) hračkou. Když jsme zaklepali, otevřel nám týpek asi o dvacet let starší, než jeho profilovka na Airbnb, a pozval nás do své ledové díry. Hned na nás spustil lavinu otázek, z nichž polovině jsme nerozuměli a na tu druhou jsme nedokázali odpovědět... Nějak takhle to pokračovalo i po zbytek pobytu, díky čemuž ho dost lituju, jelikož to byl člověk velmi komunikativní. Následně nás pohostil neuvěřitelně ostrým borščem a chlebem, na kterém rostlo cosi zeleného. Podle recenzí vaří hodně (v lednici jsme měli jídlo na týden) a velmi dobře, ale ten chleba nás prostě odradil. Asi to byl jenom ten chleba, ale prostě už jsme nebyli schopni toho od něj moc sníst, a tak jsme si radši jídlo připravovali sami. Nutno říct, že o dost chuději, než to dělal on. Když jsme pak dostali instrukce o nakládání s vodou (aneb šetření tisíckrát jinak), tak jsme se už jen osprchovali a ve mdlobách sebou šlehli do postele. Není divu, naposledy jsme pořádně spali před více než 48 hodinami...

Zeď nářků
Když jsme se vzbudili, tak se nám z postele moc nechtělo, v bytě totiž byla ukrutná zima. Nakonec jsme se vydrápat donutili, hostitel nám k snídani uvařil ovesnou kaši a pak jsme vyrazili vstříc jeruzalémskému Starému městu.
Nejprve pár nezáživných informací. Jde o nejstarší část města, o rozloze pouhého kilometru čtverečního, obehnanou hradbami. Dělí se na čtyři čtvrti: arménskou, křesťanskou, muslimskou a židovskou. Zcela mimo stojí Chrámová hora, posvátné místo původně Židů, nyní muslimů. Jelikož na ni Židé mají vstup zcela zakázán, chodí se modlit ke Zdi nářků, což je západní zeď Chrámové hory. Právě ke Zdi nářků jsme první den vyrazili. Cesta byla dlouhá asi 3 km, což jsme za hodinku hravě zvládli. Při vstupu do areálu Západní zdi bylo nutno projít bezpečnostní kontrolou, ta spočívala ve vložení batohu do chřtánu rentgenu, odložení všech drobných kovových věcí na stolek a průchodu bezpečnostním rámem. Takovéto kontroly jsou v Izraeli víceméně na každém kroku – na nádražích, autobusových stanovištích, i u některých památek.

Zeď nářků, © Šťur

Když jsme prošli kontrolou, tak jsme si vyfotili Zeď nářků, modlící se Židy a drali se (zatím) řídkým davem ke vstupu do tunelů pod zdí, kde jsme měli objednanou prohlídku. Ta mě, musím říct, zklamala. Jeden důvod je ten, že mamka objednala prohlídku v ruštině a já, který s ruštinou dost zápasím, té nezřetelné, hlásky polykající průvodcovštině prostě nerozuměl (nutno podotknout, že má mamka taky ne, a to umí rusky vcelku dobře). Dále průvodkyně mluvila příliš o náboženství a upozaďovala jiné detaily. Například to, jak se zeď stavěla, jsme se prakticky nedozvěděli. Ale abych nemluvil moc hanlivě, možnost sáhnout si na nejstarší část zdi je rozhodně zážitek.
Když jsme se z té díry vynořili, tak nám dosti vyhládlo. Slyšeli jsme cosi o tom, že se dá fajně a levně najíst v muslimské čtvrti, tak jsme tím směrem vyrazili. S orientací jsme měli trochu problém, GPS zde pořádně nefunguje a na papírovou mapu jsem se ještě nedovedl aklimatizovat, takže jsme šli tak nějak naslepo. Po několika náhodných odbočeních a jednom odklonu policisty u zátarasu jsme došli k lákavě vypadajícímu stánku s falafelem (smažené kuličky z cizrny), tak jsme si řekli, proč ne... Osudová chyba. Po jednom soustu jsem měl pocit, že jsem se zakousl do hořícího polena, neskutečně ostré to bylo. Jestli to mělo nějakou chuť dodnes nevím, ale podle počtu zákazníků předpokládám, že to bylo moc dobré. No co, jídlo to bylo. Následně jsme ještě pár hodin prozkoumávali Staré město a začali poznávat ráz jednotlivých čtvrtí, například ta muslimská je jeden velký bazar, židovská je poklidnější a v arménské není pro změnu víceméně nic.

Chrámová hora a hradby

Skalní dóm, © Šťur

Další den už nám snídani nikdo nedělal, hostitel nebyl doma, tak jsme zbodli něco málo, co dům dal, a vyrazili. Tentokrát na Chrámovou horu. Jediný povolený vstup pro nemuslimy je u Zdi nářků, takže trasa byla beze změny, měli jsme to ovšem problém najít, bylo to totiž oproti vstupu ke Zdi nářků celkem zastrčené, našli jsme to až po dobré půlhoďce. Na samotné Chrámové hoře zatím mnoho lidu nebylo. Tím, že jsme přišli brzo ráno, jsme se vyhnuli hlavnímu náporu turistů, takže jsme aspoň mohli vyfotit nějaké použitelné fotky a v klídku na obrubníku chroupat ovoce a sušenky.
Turistů ovšem přibývalo, tak jsme ještě po jedné obchůzce nakonec slezli jednou z bran zpět do města.
Tím ovšem náplň dne zdaleka nekončila, měli jsme ještě v plánu kupříkladu okruh po hradbách. Z těch bylo nádherně vidět... Do oken místních. Skutečně, střechy Starého města tvoří víceméně souvislou plochu, takže do uliček nijak mnoho vidět není, zato jsem se mohl kochat pohledem, jak paní v támhletom bytě vaří cosi dobrého k obědu, jak se o pokoj dál pantáta dívá na televizi nebo jak se soused vrací s nákupem. Po střeše. Ale o tom až později...
Ještě lepší pohled, než do něčí kuchyně, byl dolů na nové město. Mohli jsme pozorovat pekelné dopravní zácpy, davy turistů hrnoucí se k branám Starého města či lidi spěchající z tramvaje na jejich autobusový přestup.

Pohled z hradeb, © Šťur

Na hradbách skoro nikdo nebyl, takže jsme si mohli užít třičtvrtěhodinku téměř naprostého klidu.
Když jsme slezli zpátky dolů, byl to mírný šok, ale nějak jsme se zorientovali, dali si oběd (tam, kde včera, ale kupodivu to tak ostré nebylo) a hledali další oázu klidu. Tu jsme našli... Na střeše.

Na střechách starého města

Na střechách Starého města, © Šťur

Seč se nám to může zdát bizarní, velká část života místních probíhá nad hlavami turistů - na střechách domů. Člověk se tudy dostane téměř kamkoliv, je zde pouliční osvětlení, popelnice, lavičky, dětská hřiště a dokonce i kavárny. Turisté, kteří neznají přístupy, se zde dostanou málokdy. I my jsme se zde dostali jen díky jedné miniautrní zmínce v průvodci. Na střeše jsme si lehce pochodili, posedali a pak jsme si lehli na lavičky a trochu si zdřímli. No, trochu... Když jsme se probrali, byl už pomalu čas jít zase pryč.

Na střeše dřímající autor článku, © Šťurova máti

Předtím jsme si však chtěli konečně koupit místní kartičku na dopravu, bez které jsme nemohli jezdit autobusy. No to bylo zase něco... Na internetu z nalovené WiFi jsme zjistili, že se dají sehnat v kioscích (ani jeden jsme nepotkali), v několika nákupních centrech a na Centrálním autobusovém nádraží, kam jsme vyrazili, protože tam jezdí tramvaj. Když jsme se tam dostali, tak jsme rázem začali trpět těžkou dezorientací. Autobusové nádraží mělo několik pater a vypadalo spíše jako nákupní centrum než autobusové nádraží. Zmateně jsme procházeli, místní nás svou snahou pomoct dokonale zmátli, až jsme nakonec našli okénko informací. Z informací nás poslali o okýnko vedle, odkud nás poslali opět o okýnko vedle, kde se už půl hodiny znaveně vypadající chlápek snažil vysvětlit několika ruským turistům cestu (dokonce jim kreslil mapku) a pak jim ještě tisknul několik desítek jízdenek. Když už konečně odkráčeli, pán za přepážkou si velice nahlas oddechl a asi doufal, že už to má za sebou. No neměl, museli jsme pětkrát zopakovat svůj požadavek, než z naší prachbídné angličtiny konečně pochopil, co vlastně chceme. Pak zase on musel několikrát vysvětlovat, kolik vlastně stojí jízdné a kolik si na tu kartičku můžeme nahrát, prostě psina. Klidně bych se vsadil, že když jsme odešli, tak si oddechl ještě jednou. Ale stálo to za to, konečně jsme mohli jet autobusem.

Olivová hora
Nastal náš poslední den v Jeruzalémě, pro změnu jsme se i trošku vyspali, před šestou, jako předešlého dne, se nám vstávat nechtělo. Proč taky, na začátek žádné neexistující fronty už jsme se nehnali a po ránu je navíc celkem chladno. Posnídali jsme, zkusili neprobudit hostitele (nepovedlo se) a vyrazili jsme do ulic. Konečně jsme využili své kartičky na dopravu a svezli naše unavené nohy hromadnou dopravou. Starým městem jsme jenom profrčeli a vydali se údolím na Olivovou horu. Těch lidí tam... Větší davy jsem v celém Jeruzálemě ještě neviděl. Na Olivové hoře se nachází mnoho křesťanských památek a ten pohled, kdy je v kostele mše a houf japonských turistů si tam fotí věřící, je k pláči. Netuším, proč to neudělají jako na Chrámové hoře, která je turistům otevřená vždycky jen v určitou dobu. Vlk se nažere, ale koza zůstane celá. No, můj problém to není... Po zbytek výšlapu nahoru už jsme radši do žádného kostela nevkročili a jen jsme kličkovali mezi houfy turistů. Výhled byl ovšem krásný... A nejen výhled, téměř celý svah je pokryt největším židovským hřbitovem na světě, údajně je zde na 150 000 hrobů a je zde pohřbeno mnoho významných židovských osobností.

Židovský hřbitov na Olivové hoře, © Šťur

Na vrcholku jsme si sedli na klidnou vyhlídku (překvapuje mě, že tam něco takového vůbec bylo), posvačili z našich skromných zásob a frčeli jsme zpět dolů. Hladoví jsme fičeli na místo našeho oblíbeného stánku s falafelem, kde jsme předešlé 2 dny obědvali... A on tam nebyl! Samozřejmě jsme příští půlhodinu nic neobjevili, nakonec se na nás jako zázrakem usmálo štěstí a objevili jsme jedno zapadlé sklepní bistro. Sice to tam nebylo tak dobré jako u stánku, ale jídlo je jídlo, nemám pravdu? :-)
Po obědě jsme se ještě naposledy prošli Starým městem, koupili pár suvenýrů a vydali se zpátky k našemu ubytovateli. Ten už nás čekal a hlaholil cosi o lednici plné jídla, ke kterému jsme neměli důvěru (pamatujete na ten chleba?). Rozhodl se nám aspoň uvařit večeři, a tak strčil do trouby párky, odešel si někam do své části bytu... a usnul. My o tom však nevěděli a čekali, kdy to vytáhne. Ten čas však nepřicházel, tak jsme si, nyní již kamenné párky s pořádnou kůrčičkou, vytáhli sami. Jíst se to ještě jakž takž dalo, tak jsme povečeřeli, zabalili si, provedli přepad koupelny a šli spát, protože jsme opět museli brzy vstát.

Tel Aviv a cesta do Warszawy
Když jsme vstali, ubytovatel ještě spal. Potichu jsme se pokusili uvařit ovesnou kaši (ta jeho byla daleko lepší) a doufali, že se co nevidět vzbudí, abychom mu mohli vrátit klíče. Jen co jsme dojedli, tak dotyčný vstal a chtěl nám udělat snídani. Kdybychom to tak věděli... Odevzdali jsme mu klíče a vyrazili na vlak.
Nové ultramoderní podzemní nádraží, 4 nástupiště... A jezdí tam jediná vlaková linka na telavivské letiště. Říkají tomu rychlovlak, ale rychlost 160 km/h mi moc rychlovlaková nepřijde. Nač ovšem toto řešit, s jedním přestupem jsme byli zanedlouho v centru Tel Avivu a mohli si užívat pohledu na mrakodrapy.

Tel Aviv, © Šťur

Už od pohledu je Tel Aviv pravý opak Jeruzaléma, mladé, moderní velkoměsto. Času nazbyt jsme však neměli, a tak jsme si jen zašli 3 km k moři, otočili se, v jednom příjemném bistru si dali oběd a pádili zpět na nádraží a dále na letiště.
S odlety to zde funguje jinak než ve zbytku světa, prakticky ihned začal výstupní pohovor. Ten byl zevrubnější než ten vstupní, ptali se nás například kde jsme bydleli, kdo nám balil zavazadla, jestli jsme nedostali od někoho neznámého nějaký dárek a tak dále. Po výstupním pohovoru následovala kontrola, zda jsme tím pohovorem prošli, pak nám skenovali obličej a porovnávali ho s fotkou v pase, načež jsme konečně dostali povolení opustit zemi... Klasická pasová kontrola už nenásledovala, byli jsme už rovnou v tranzitní hale, kde jsme ještě pár hodin čekali na náš let. Čekání však uběhlo rychle a než jsme se nadáli, už jsme seděli v letadle a následně i ve Warszawě.

Cesta z Warszawy

Dozvuky ostravského srazu, © Šťur

Cesta domů z Warszawy se nakonec ukázala jako totální katastrofa. Prvních nenápadných náznaků nadcházejícího dne blbce jsem si všiml už lehce po půlnoci, kdy nám před očima zavřeli McDonald, kde jsme si chtěli rozměnit papírovky, abychom mohli dát krmení automatu na jízdenky. Po chvíli hledání jakéhokoliv otevřeného podniku jsme nakonec skončili u předražené kávy za v přepočtu asi 70 Kč. Když jsme vyšli na zastávku před terminálem, čekalo nás hořkosladké zjištění - automat by naše papírovky bez problémů spolkl. To nejhorší nás však teprve čeká.
Když jsme přijeli na nádraží, rozhodli jsme se, že si nejprve koupíme jízdenku z Chalupek do Bohumína, která nám kvůli nemožnosti nákupu mezinárodního jízdného přes internet chyběla. Očekávaje investici v řádech desetikorun jsme byli velice nemile překvapeni, když nám protivná ježibaba za okýnkem naťukala jízdenky a místenky (prý to bez nich nejde) za 94 zlotých, tedy v přepočtu asi šest stovek. Mimochodem, jízdenky z Warszawy do Chalupek nás vyšly taky dohromady na asi šest stovek (minimálně jsme si to zatím mysleli). Taxík z Chalupek až domů by nás vyšel levněji, ale to jsme si uvědomili, až když byly jízdenky zaplaceny. Ježibaba za přepážkou nechtěla o stornu jízdenky ani slyšet, přestože jsme jí ukázali příslušný paragraf v přepravních podmínkách, který odstoupení od smlouvy umožňuje. Už v poněkud zhoršené náladě jsme si sedli a čekali na vlak, který jel v půl šesté ráno. Byla zrovna jedna hodina...
Na nádraží byla zima jak v ruském filmu, sezení nepohodlné a v klubovně pusto prázdno. Bylo to dlouhé, ale komplikacím ještě neodzvonilo...
Když náš vlak konečně přijel, tak jsme zjistili další milou novinu - vagon, do kterého jsme měli místenky, není tak úplně náš. Takhle, prosím pěkně, vypadá spolupráce ČD a PKP, zařadili nám špatný vagon, a co je horší, moje místo v něm neexistovalo. Komplikacím však stále ještě neodzvonilo...
Když asi po hodině přišel průvodčí, tak jsem se dozvěděl, že nejsem student a nemůžu jezdit na studentské jízdné. ISIC vám uznají pomalu i někde v Nigérii, ale v Polsku? Zapomeňte... Musel jsem zaplatit 250 Kč doplatek. Mamka chtěla zaplatit kartou, ale po půl hodině maturování s terminálem na karty (mezitím mi střeva kompletně rozhozená změnou stravování doslova bila na poplach a dožadovala se kounovace v trůnním sále) se i s průvodčím vrátili s tím, že to musíme zaplatit hotově. Těch 250 Kč jsem bohudík vyhrabal, jinak nevím, co bychom tak asi robili...
Káždopádně z toho pro mě plyne poučení - už nikdy nejezdi s PKP!!! A vy, milí čtenáři, než si budete zase stěžovat na České dráhy, zkuste nejprve Polske koleje panstwowe, na naše Času dost si ještě rádi vzpomenete.

Tohle však byla jen malá kaňka na celém výletě, který bych si klidně zopakoval. A možná i zopakuju, v Jeruzálémě a vlastně celém Izraeli je stále co objevovat.

Zbytek mých fotek najdete zde: stur.rajce.idnes.cz/Jeruzalem%5f2019/

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (8)

Příspěvek z 23. března v 18:07.
Vanes- v něm napsala:

Tento článek mě dost potěšil, protože mám kamaráda z Izraelu. :D

Příspěvek z 1. března v 9:23.
Šťur v něm napsal:

MonikaJanka: Jsem z příhraniční, takže mám prostě ve zvyku psát místní názvy polsky, je to pro mě přirozené. :-)

Příspěvek z 1. března v 8:18.
majdula2000 v něm napsala:

Přesně, proč to přepisovat do češtiny, když to může napsat normálně?;-)