Tak jsme si to za ten provaz táhli dál. V partě jsem si našla novou nejlepší kamarádku, Lucka byla hned po ní. Říkejme jí třeba Jana. 

Jana si mě chtěla postupem času nechat jen pro sebe. Začínalo mi to být nepříjemné, protože jsem taky chtěla svůj život. Chtěla jsem se bavit s tím, s kým sama chci.

Věřte nebo ne, začala si ze mě dělat otroka. Napřed jsem jí balila a chystala věci a pak to přišlo. Začala mi říkat: S Anetou se nebav, ta je blbá. S Adamem taky ne, to nevíš, co mi udělal. Tak takhle jsem to snášela dost dlouho. Ale na naší poslední společné škole v přírodě, odcházím na gymnázium, jsem si řekla: Dost!

Vím, že to ode mě nebylo hezké, ale po třech letech otročení se to nedalo. Začala jsem ji ignorovat a schválně se bavit s těmi, o kterých nejvíce říkala, že jsou hloupí. Chudinka Lucinka se stala jejím poslíčkem hory omluvných „psaní“ pro mě. Všechny jsem odmítla ze slovy: „Ne, díky, už ti na to podruhé nenaletím.“ Tak jsem zase Lucinku pasovala na svoji N.K.N. Jana se teď tváří, jako by ji mučili. 

Ale jak všichni ve třídě říkáme: může si za to sama.