Alíkovina

Je soustředění největší nuda?

vydáno  •  Volný čas venku
Chodím už sedmým rokem do drataturgického kroužku. Mám za sebou spoustu vystoupení, recitací, představení, muzikálů, zkoušek, nácviků i soustředění během letních prázdnin. Nikdy jsem však nebyla na něčem podobném tomu, o čem vám povím.

Dětský sbor při nácviku Jakobína v plzeňském divadle, © Jaromír Pech

Chodím už sedmým rokem do drataturgického kroužku. Mám za sebou spoustu vystoupení, recitací, představení, muzikálů, zkoušek, nácviků i soustředění během letních prázdnin. Nikdy jsem však nebyla na něčem podobném tomu, o čem vám budu vyprávět.

V pátek 17.1. jsem po škole seděla na přeplněném kufru a pokoušela jsem se ho zapnout. V jedné ruce jsem držela mobil a dohadovala jsem se s kamarádkou Káťou, kde mě má její táta vyzvednout.

Při odchodu jsem si do kapsy rychle nacpala několik žvýkaček a utíkala jsem ke kamarádčině autu. Celou čtyřicetiminutovou cestu vyprávěla o tom, kolik si bere triček, časopisů, voňavek. Po každé větě následovalo slovo ´sexy´ nebo ´cool´. Bolelo mě břicho, pořád jsem se něčeho bezdůvodně bála.

Obě jsme vystoupily na předem určeném místě, kde se naše 33-členná skupinka měla sejít. Káťa tam hned zahlédla Lauru, se kterou chtěla být od začátku na pokoji. Okamžitě jí začala vyprávět, kolik si bere triček, časopisů, voňavek.

Já si s lidmi, kteří byli vybráni do naší skupinky, nějak extra nesednu. Ten, kdo se mi tam zdál asi nejnormálnější, je Tom. Nevěděla jsem, jestli můžu být s klukem na pokoji, ale přála jsem si to. Zanedlouho už 33 teenagerů a 4 dospělí vlekli své velké, těžké kufry po schodech do 6. patra dvouhvězdičkového hotelu v Horní Dolní (už přesně nevím název a ani ho vědět nechci).

V našem hotelu by se mohl točit horor. Žádné soustředění se neobejde bez toho, aby se někdo nepohádal. Přesně Káťa a Laura. Za trest proto pokoje přiděloval jeden náš učitel. Já jsem musela být s Viktorií, která je o 3 měsíce starší než já, ale má největší autoritu. Tom byl na tom ještě hůř. Přiřadil ho k Adamovi, mladšímu z dvojčat, které oba nemáme rádi.

Řekla jsem si, že na pokoji stejně moc dlouho nepobudu, jediné zařízení v něm byly dvě postele a lampa. To jsem se mýlila. Nechat Viktorii o samotě s mými věcmi lze jen na vlastní nebezpečí. Všechno oblečení si vyzkouší a co se jí nezamlouvá, letí z okna. Není moc žravá, ale okousala mi všechny oplatky. Nakonec jsem jí po svém vysvětlila, že to nemá dělat a hned v pátek vše přestalo.

K večeři byl obyčejný chleba s levnou paštikou, která přetékala přes kůrku, takže jsme měli špinavé ruce. Ani normálně mi paštika nechutná, z této se mi chtělo zvracet. Viktorie a Tom dojedli ty nešťastné sušenky. Já na jídlo neměla chuť. Učitel nám asi v devět přinesl něco, co jsme měli do rána umět. Viktorie usnula hned. Já si ještě asi do jedné ráno chatovala s kamarády.

Sotva jsem usnula, vzbudila mě Viktorie. Prý si zapoměla vzít deku a ty erární ji štípou. Nechtělo se mi dělit se s holkou v zatuchlém pyžamu o deku. No, ale nakonec jsme se pod ní klepaly zimou obě až do půl deváté, kdy nás přišel vzbudit učitel. Měly jsme připravit snídani. Pro velký úspěch: opět chleba s paštikou. Začínala jsem se obávat, že budu muset tři dny držet hladovku.

Když jsme vše uklidili, všech 33 začínajících herců v aule nacvičovalo text, který jsme měli umět. Nikdo ho nejprve neuměl, ale tak do dvou hodin odpoledne ho všichni na zpaměť dali. Potom jsme na hodinu mohli jít, kam chceme.

Šla jsem se s Tomem projít po té obci, kde bylo maximálně padesát domů. Oba jsme nechápali, jak se tu může uživit hotel. V obci nic zajímavého nebylo. Vrátili jsme se na hotel a špehovali jsme za dveřmi cizí lidi. Ten den jsme zjistili plno zajímavostí o rodince z České Lípy.

K večeři byl tentokrát chleba zvlášť a paštika zvlášť, tak jsem si, jako většina lidí, dala suchý chleba. Sobota byla hodně namáhavá, nikdy bych do sebe neřekla, že se toho tolik za několik hodin naučím. Šla jsem spát asi v půl desáté, takže o půl hodiny později než Viktorie. Probudila jsem se však někdy před šestou hodinou. Sama nevím, proč. Potichu jsem se oblékla, přitom mi z kapsy vypadlo několik žvýkaček. Hladově jsem si tři dala do pusy a šla jsem na druhý konec chodby, kde byly záchody, vypadaly minimálně dva měsíce nemyté.

Zastavila jsem se u Toma a Adama na pokoji. Adam byl sice nepříjemný, ale v tom byla ta legrace! Házeli jsme po něm různé věci. On se vytočil a honil nás po hotelu. Já ho s pomocí mopu zavřela do našeho pokoje. Viktorie ho zuřivě mlátila lampou a pak ho zabalila do štípající deky. To už se tam ale objevil učitel a za trest jsme museli být do oběda na hotelu a učit se scénář sami. Radši jsme už neblbli. Adam si na nás znovu dovoloval, ale pro nás tři bylo důležitější nepokazit představení než prát se s Adamem.

Když jsme měli opět hodinovou pauzu, měla jsem takový hlad, že jsem si z otevřeného okna vzala mrkev, co tam byla poblíž. Tom si taky vzal. Nakonec zmizel i ten zbytek žvýkaček. Už jsme u sebe neměli žádné zásoby. To nevadilo, protože nás opět bavila rodinka z České Lípy. V šest hodin jsem opět seděla na přeplněném kufru. V jedné ruce mobil, jelikož jsem se dohadovala se strejdou, jestli si má pro mě přijet nebo jestli mě přiveze Káťi táta.

V půl sedmé jsme opustili hotel a všichni jsme se klepali zimou na autobusové zastávce. V divadle jsem si na sebe natáhla kostým, který zabíral třičtvtě mého kufru. Potom přišlo vystoupení. Lidem se líbilo. Já jsem ale každou chvíli myslela, že na pódiu padnu, protože jsem se dvě noci tlačila pod jednou dekou a pochutnala si jen na chlebu, mrkvi a žvýkačce.

Asi v sedm hodin jsem si, umytá a nakrmená, zalezla do postýlky ve vytopeném pokoji a začala jsem psát tento článek. Teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že i když náš hotel i vystoupení, které následovalo, byly úplně hrozné, takovou legraci jsem nikde nezažila. Jestli se tam ještě podívám, natočím v hotelu horor. Dám do okna poděkování za mrkev a vezmu Adamovi pár erárních dek.

Zkuste se zamyslet, jestli jste se víc pobavili na snobském táboře pro zazobané dětičky nebo ne úplně obyčejném táboře. Já jsem nad tím přemýšlela a přišla jsem k jednoznačnému názoru. Na všechno se musím dívat s nadhledem a i když se mi někde nelíbí, vlastně ke štěstí stačí jen dobrá nálada.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (6)

Příspěvek z 9. února 2014 ve 22:49.
anička999 v něm napsala:

Každý má za život alespoň jedno malé dobrodružství.16

Příspěvek z 6. února 2014 v 18:24.
1BFF v něm napsala:

Dobrej zážitek!

Nesoucítím s Tebou, ale zažila si opravdové dobrodružství!

Příspěvek z 5. února 2014 v 19:55.
LOLchneskaPrisera v něm napsala:

Nechtěla bych...

To, co si napsala by bylo pro mě hotové peklo!