Jmenuji se Anna, ale všichni mi říkají Endy. Je mi dvanáct et. V září 2013 jsem začala chodit na gympl do primy. Hned, jak jsem přijela před školu, uviděla jsem hezkého blonďatého kluka a hned jsem si přála, aby chodil k nám do třídy. A ano, šel tam a seděla jsem hned za ním.

Druhý den jsme jeli na adaptační kurz. Tam jsem ho ale dostatečně poznala na to, aby se mi zhnusil. Po druhém pololetí jsem začala chodit na tramvaj místo trolejbusu. A tam jsem každý den potkávala mnohem, ale mnohem hezčího blonďáka a kamarádka říkala, že podle toho,co říkám, jsem se do něj zamilovala.

Chtěla jsem si o něm zjistit všechno. Je mu skoro čtrnáct a chodí do tercie. Přidala jsem si ho na facebooku do přátel a nějak jsem mu trochu naznačila, že se mi líbí. Jenže on mi napsal, že si nemám dělat naděje, že se ani neznáme a chce být až do patnácti nezadaný. Tohle mě vážně dostalo.

Chtěla jsem brečet dvacet čtyři hodin denně. Tak jsem mu to všechno napsala, že je moc krásný a že se mi moc líbí atd. Ale on napsal, že to nejde.

Chci se zeptat, je to vážně láska? Nic takového jsem nikdy necítila. Když na něho myslím, na to, co mi napsal, chce se mi stále brečet a cítím bolest u srdce.