Za devatero prvohorami a sedmero druhohorami, zhruba v místech mezi dnešními Prachaticemi a Prahou, usídlil se u vodního pramene jeden pračlověk. Tento prapodivný tvor byl velice společenský. Choval prase, pil ze svého pramene (této vodě hrdě říkal Prazdroj), coby kamaráda „na život a na smrt“ měl jistého šimpanze (což si někteří badatelé, kteří později našli jeho hrob v zadní části jeskyně, vysvětlili po svém) a rád se při obědě nacpal k prasknutí.
Byl právě prátek (to je předchůdce dnešního pátku), rok 36 od objevení způsobu, jak uhasit oheň. Ten den onoho pračlověka od pramene praštil do hlavy (společně s krápníkem visícím z oné jeskyně) zajímavý nápad. „Když už tu tak dlouho pobývám,“ pravil sám k sobě, „je načase si to tu doma trošku upravit.“ Dojedl tedy své pražené zrní, připravované na již sedmnáct let pečlivě udržovaném ohni. Kdo by se po tomto objevu zhášení ohně nebál, že? Vzal do svých pracek pracně pranou koženou prašnu (z té později vznikla komolením slov právě brašna) a vydal se ještě nespáleným zbytkem pralesa před svou jeskyní nakoupit nějaké zajímavé a praktické věci do své sluje.
Že bude mít kde nakoupit, věděl již zcela jistě, protože právě minulý prátek se od prastaré drbny z té „nóbl“ chýše se zahrádkou prašivek na druhém konci pralesa doslechl, že do jejich krajiny přicestovali bohatí obchodníci se svými jízdními apatosaury naloženými nákladem až k prasknutí. Věděl sice, že se této prabábě nedá věřit všechno, občas pravila prachsprosté a pranic pravdivé nesmysly. Příkladem mohlo být to prapodivné vyprávění o tom, jak zažila jakýsi velký třesk. Snad nikdo v celém pralese tomu pranic nevěřil. „Tentokrát však nelže, nýbrž skutečně praví pravdu,“ pomyslel si pračlověk. Byl o tom přesvědčen z toho důvodu, že ho den předtím praštil pošťák do hlavy kamenem s vytesanou akční nabídkou oněch kupců, když se mu, jako ostatně nikdy, nepodařilo hodit „noviny“ před práh jeskyně (podobné fígle zkouší dnes pošťáci v Americe, jen ten materiál byl změněn na papír, je to prý humánnější).
Cestou tedy pračlověk přemýšlel, co praktického do své sluje vlastně potřebuje. „Mohl bych koupit něco svému šimpanzovi,“ pravil si pro sebe. „Třeba takový prak. Je potřeba tomu pošťákovi dát pořádně za vyučenou. A dva naše praky jsou účinnější než pouze moje pravice.“ S těmito slovy se lehce dotkl té obrovské boule na pravé straně hlavy. Vzápětí ho praštila myšlenka (naštěstí ne do té boule), že málem úplně zapomněl koupit něco také svému prasátku. Hned po této myšlence pračlověka praštila ještě větev, tentokrát už právě do oné „památky“ na pošťáka, až se mu v hlavě rozžehlo (v té době ještě neměli jak a kde používat slovo „rozsvítit“) a napadla ho další myšlenka. Namísto prvních plánů si koupí pouze ostrý pazourek a právě prasetem podělí sebe a šimpanze. Konečně bude k obědu zas něco jiného než pražené zrní.
Po sedmi pádech do pastí nalíčených na dinosaury (při prvním pádu tam spadl pouze on, po druhém se musel obejít bez své prašny, při pátém už oslovoval a volal, aby mu někdo pomohl, …) se pračlověk pracně dobelhal až k oněm obchodníkům. Minul prapodivně postavený stánek s pravěkými kamennými rytinami (zrovna tam prodávali nejnovější do kamene tesaný titul: Pralois Jirásek: F. L. Pravěk), stánek s prašivkami do polévky a právě se blížil ke stánku s praky, když ho praštilo do očí něco jiného. Těsně vedle prodeje pravěkých vorů a pramic uviděl obchodníka, který právě ze svého apatosaura skládal zcela nové kuchyňské vybavení. „To je paráda,“ pravil pračlověk při pohledu na zcela nové amfory, mísy a dekorativní kuchyňské sošky s pravěkým nápisem Made in Dolní Věstonice. Přitom chroupal ve stánku zakoupené masové kuličky z pratura, netuše, že k nim později kdosi objeví brambory.
Právě mu praskla v puse poslední masová kulička, když ho zase do očí praštily nádherné kuchyňské linky. Jejich výhodou bylo, že po opotřebování s nimi pračlověk může udržovat oheň. Pokud jich má opravdu dost, prostě je přikládá, dokud nedoroste další prales. Našemu pračlověkovi při pracném udržování ohně už téměř žádný prales nezbyl. Když mu ale obchodník pravil cenu těchto praktických pomůcek, pračlověk s úděsem zjistil, že na ni nemá. Ať tu kožešinu, kterou to chtěl zaplatit, vyprašoval jak vyprašoval, její cena tím o moc nestoupla a prachů měl pořád pramálo. Možná to bylo také tím, že všechen prach z ní omylem prášil po větru přímo do obličeje onoho obchodníka, kterému to příjemné pranic nebylo, a tak byl pramálo ochoten něco slevit. Zatvářil se na pračlověka také pramálo hezky a chtěl si utřít obličej do listu na nedalekém stromě, který mu, k jeho úleku, utekl přímo z ruky. Byl to totiž prapředek dnešní strašilky. To onoho obchodníka rozčílilo na nejvyšší míru a začal se rozmýšlet, zda pračlověkovi dá ránu svou prackou, nebo použije prapor z vedlejšího stánku. Nakonec se rozhodl pro druhou variantu. Mohla z toho být opravdová pranice, kdyby pračlověk neměl rychlé nohy a obchodník několikrát nespadl do dalších pastí, tentokrát na mamuty.
A tak se stalo, že pračlověk sice obchodníkovi utekl, ale nadobro se ztratil. Jak tak bloudil, narazil na pravěkou směrovku. Bylo na ní pravěkým písmem napsáno: Linka 2. „To přesně potřebuju do své jeskyně,“ zajásal pračlověk, „nějakou pořádnou kuchyňskou linku. Třeba i prastarou. Klidně to může být nějaká pra-linka, hlavně aby byla praktická.“ Ani mu nepřišla nijak zvláštní ta dvojka na konci, jak byl nadšený.
Netrvalo dlouho a pračlověk minul pravěkou ceduli s nápisem „Pozor! Nebezpečí.“ Ani si přitom nevšiml, že nepatrně odbočil z prašné cesty. Jak tak pracně klopýtal přes hromady práchnivých kostí, pravil si pro sebe, jak jsou ti obchodníci čím dál víc zlostnější. S těmito úvahami došel až k jeskyni. „Prodávají se tu kuchyňské linky a klidně i pra-linky?!“ zavolal nahlas. Odpovědí mu bylo hlasité „UÁÁÁÁÁ“. „Asi tam vevnitř právě někdo rozzlobil obchodníka prášením kožešiny,“ pravil si opět pračlověk a hned ke svému zděšení zjistil, že skutečnost je poněkud odlišná. Došlo mu to ve chvíli, kdy se najednou zničehonic díval do obličeje obrovského zeleného dinosaura s pěti zvláštními modrými pigmentovými skvrnami na levém boku. „Jestli hned neprásknu do bot, sezobne mě jako linku,“ pomyslel si pračlověk. (V té době ještě nebyly pralinky tak prastaré, tak se jim říkalo pouze „linky“. Naneštěstí i ...vidla ...vopisu byla ještě v začátcích, tak občas docházelo k trapným záměnám bonbónů, dinosaurů a kuchyňského náčiní, později i jiných věcí.)

Zelený dinosaurus s pěti zvláštními modrými pigmentovými skvrnami...
Jen taktak stihl vzít nohy na ramena (takové dlouhé kosti, co zbyly po posledním obědu dinosaura, se vždycky na něco hodí) a prásknout do bot. Za sebou slyšel onoho dinosaura supět jako jeden vynález, co teprve bude jednou vypouštět páru a jezdit po kolech. Netrvalo dlouho a narazil zase na tu správnou prašnou cestu, kudy chtěl původně jít. Poznal to i v té rychlosti podle nápisu „Linka 2“. Rychle se rozběhl, dech sotva popadaje, tím směrem, kterým ukazovala ona šipka, až narazil na jakýsi prabídný přístřešek. Měl štěstí – těsně k němu odbočil jakýsi dinosaurus s jakýmsi pračlověkem držícím otěže na krku a sedátky na hřbetu (vy už jistě tušíte, že to byl první autobus historie, tedy praautobus a linka 2 tehdejší dopravy, dnes známá spíše jako pra-linka 2). Náš pračlověk rychle zaplatil prachuprostou kožešinou a usadil se na jednom ze sedátek. Prahnul po tom dostat se odtud co nejdále. „Tak hyjé, Franto,“ zavelel onen řidič onomu dinosaurovi a ten vyšel pravidelným krokem ze stanice. Zpovzdálí to všechno sledoval dinosaurus ještě jeden – ten velký, zelený s modrými pigmentovými skvrnami na levém boku a potichu nadával. Ale to už byl praautobus s pračlověkem kdesi v prachu.