Alíkovina

Jediná, co o své tloušťce nelže

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Když jsem byla menší, myslela jsem si, že lidé si za svou nadváhu mohou sami. Vycházela jsem totiž ze svých zkušeností s vrstevníky - ti, kteří trpěli větší nebo menší nadváhou, sváděli svá nadbytečná kila na potíže se štítnou žlázou. Nějak jsem se nemohla přimět jim to uvěřit - je to vážně vina štítné žlázy nebo smažených brambůrků, kterými je vídám cpát se o přestávkách? Když jsem však postoupila na střední, poznala jsem dívku, která mě přesvědčila, že předsudky nejsou k ničemu.

Anna za měsíc shodila šest kilogramů tuku a výživová poradkyně Martina Běhalová je s ní nadmíru spokojená., © MAFRA

Vlastně jsem si již dřív všimla, že se přejídají hlavně děti, které jsou z nějaké příčiny nešťastné. Stýská se jim třeba po vzdálenější části rozvrácené rodiny. Proto jsem ty malé lži ohledně jejich stravování přecházela a ani si nevzpomínám, že bych se kvůli nadváze kdy komu smála. Nic mi do toho nebylo a ani mi to nijak nevadilo. Ale teď už k tomu, co vám chci vypovědět:

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

První den jako středoškolák jsem se cítila vyloženě ztracená. Ze základky sem se mnou nepřišel žádný spolužák. Seděla jsem úplně vepředu, protože jsem se styděla za své brýle a nechtěla jsem je mít na nose. Neviděla jsem, jak se daří lidem ve třídě za mnou, ale podle hluku hovorů jsem usoudila, že si všichni už nějakého toho kamaráda našli.

Z osamění mě vytrhla až jízda autobusem na adaptační kurz. Nakonec jsem nebyla jediná. Na poloprázdné dvojsedačce seděla poněkud objemná dívka. Když jsem se zeptala, jestli si můžu přisednout, snažila se posunout co nejblíže k okénku, aby mi udělala místo, a mně bylo líto, že si kvůli mně musí připadat trapně.

Během jízdy jsme vyměnily pár slov a dozvěděly se, že máme mnoho společných zájmů a názorů. Na hudbu, na sport, na svět. Překvapilo mě, že žije na statku a musí tam dost tvrdě pracovat. Přitom má ráda například míčové hry. Řekla jsem si, že se možná cítí hloupě a tak trošku přehání, ale nechtěla jsem na nic narážet.

Po příjezdu do tábora se k nám připojilo ještě pár nových tváří, se kterými jsme pak sdílely pokoj. Ona moje první známost zde, říkejme jí třeba Lucka, byla často tématem hovorů nás ostatních. Možná si teď myslíte, že jsme ji pomlouvali. Ne. Neměli jsme proč, ani jak. Lucku jsme kromě pár soust u snídaně, oběda a večeře, neviděl nikdo nikdy nic sníst. Dokonce nepila ani slazený čaj. Když jsme jí nabídli třeba z bonbónů, které jsme si zakoupili v bufetu, vždy poděkovala a odmítla. Ani s námi nevysedávala o poledním klidu na pokoji, místo toho se šla projít s kluky po hrázi. A nepotřebovala k tomu energeťáky jako oni.

Sportovních aktivit nám učitelé nadělili požehnaně a Lucka nikdy nezaostávala. Běžela pevným krokem vedle nás, ve volejbale byla daleko přede mnou a naše skupinka za jejího přispění vyhrála pár disciplín závěrečného turnaje tříd. S ostatníma holkama jsme o samotě bádaly, jak je tohle možné. Asi měly s pověstnou větou: "Já mám ale 'štítnou žlázu´," stejné zkušenosti jako já, protože ta možnost nás vážně nenapadala, i když jsme o ní všechny slyšely.

Poslední den u snídaně jsme se na to Lucky dost zahanbeně zeptaly. Jak to, že je tak akční, skoro nic nejí a přitom...? "Víte, taky se někdy přejím, ale ono je to těžké, ovládnout se. Protože mi nezabírají prášky od doktora, tloustnu pořád, i když jím normálně. Pak se cítím špatně, jako by to hladovění bylo zbytečné - a musím to zajíst," vysvětlila nám. Nám bylo hloupě, protože jsme musely vypadat hrozně povrchně a zvědavě, ale ona se nejspíš cítila ještě hůř - poznaly jsme, jak se za sebe stydí.

Na tom adaptačním kurzu se trápila víc, než je zvyklá. Myslím, že nám chtěla ukázat, že se umí krotit. Do školy si nosí malou svačinu a obědvá normálně. Je to ale jen nepatrná změna a stále vůči ní chovám veliký respekt - sama si každou chvíli něco zobnu, hádám, že toho spořádám stejně jako ona (možná i víc) a kdybych měla také stejnou nemoc, neměla bych dost odvahy ani vytrvalosti jen kvůli novým lidem a prvnímu dojmu celý týden hladovět a ještě odmítat dobrůtky, které mi jsou nabízeny.

Ano, řekla, že se přejídá, když je smutná, ale... Polovina lidí v naší třídě kvůli linii ze stejného důvodu raději kouří cigarety. Hádejte, co je pak menší zlo? A koho považují za drsňáka? Celá tahle záležitost je jen věcí nesmyslných ideálů, které vídáme v televizi. Tam jsou k vidění dokonale štíhlí moderátoři a hubeňounké modelky. Když se ale podíváme do skutečného světa kolem sebe, vidíme pravý opak - lidé nejsou tak bezchybní, když nejsou nalíčení od profi maskérů, aby vypadali dobře na kameře. A výrazná štíhlost je mezi námi stále vyjímečnější.

Tlustí lidé si nezasluhují odsouzení. Když se děti posmívají jiným lidem kvůli nadváze, ten člověk tím ohromně trpí. Nemá to za důsledek nic jiného, než že je se sebou ještě nespokojenější. Nakonec se pár kil navíc promění v něco horšího, třeba anorexii, bulimii, drogovou závislost. Bylo by fajn, kdyby lidé nad svým jednáním přemýšleli. Můj názor na tento jev změnila Lucka. Ukázala mi z vlastního rozhodnutí, že to umí i jinak. Bez vytáček mi řekla, že někdy selže.

A já teď vím, že víc dělat nemůže a že ji její život stojí spoustu odvahy.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (11)

Příspěvek z 5. února 2014 v 17:32.
Kozesinka v něm napsala:

Děkuju!  Přeju ti, ať brzo najdeš řešení svých problémů...

Příspěvek z 5. února 2014 v 17:12.
Kozesinka v něm napsala:

Věř mi, že kdybych jí tehdy někdy viděla pořádně se najíst, neptala bych se. Bylo to ale hrozně nereálné, vzhledem k mým předchozím zkušenostem mi to nedávalo smysl. Ze všech lidí, kteří mi řekl, že mají problém se štítnou žlázou, má ona jediná moji důvěru. A to za to přece stojí, ne? Žádné výčitky a kolem lidé, kteří to tak berou a nehledají chyby.

Příspěvek z 22. ledna 2014 ve 14:38.
kornetka320 v něm napsala:

Jídlo

Nemám ráda odsuzování. Já osobně děkuji za moje genetiské dispozice a rychlé spalování. Denně do sebe nacpu všechno možné a ve velkém množství. Mám problémy s přejídáním..Jim z nudy, ze smutku, ze stresu...
Obdivuji lidi, co dokáží vydržet jíst jne tak často denně, jak se má =D
Nikoho neodsuzuji a věřím, že malé procento těch lidí má opravdu zdravotní problémy. Je to každého věc =)